Na kanoích přes kanadská jezera
(srpen 2017)
Tento příběh se vztahuje k výletu, který jsme ve skupince 6 Čechů podnikli na jezerech u Toronta. Kvalitní naplánování trasy a uvěření popiskům stažených z internetu způsobilo, že z poklidné plavby se vyklubal celkem dobrý zážitek. Pokud se článek dostane i k účastníkům, tak věřím, že ho budou brát se stejnou nadsázkou, s jakou jsem ho já napsal:)
O tom, proč a jak jsem se na pár dní ocitl v Kanadě, pojednává více článek o pracovní cestě do Kolumbie. Zde postačí zmínit jen to, že jsem měl v Torontu tři dny na přestup a tak Míra naplánoval výlet na kanoe zvaný „Long Lake Loop“ začínající plavbou přes jezero „Long Lake“, která byla překvapivě docela dlouhá.
Kanoe půjčujeme od dvou velkých a zarostlých chlapů – dvou kanadských bratrů. Ten větší v kostkované košili, jemuž chybí už jen nějaké těžké boty a pořádná sekera v ruce, zavelel hlubokým hlasem:
„Ten, co platí, zůstane se mnou, ostatní následují mého bratra.“
Trochu zaskočeného Míru tam necháváme a následujeme druhého z Kanaďanů do dřevěné chatky, kde dostáváme vesty a emergency kity:
„Je v tom provaz, který hodíte tomu, 'who is in stress in the water'. Lano neslouží k sušení věcí, pokud to rozmotáte, tak si kit koupíte – 'You use the kit, you pay the kit!'“
Naši troufalou myšlenku zanechání kitu v kufru auta bohužel velmi rychle prokoukl a tak jsme byli donuceni záchranné krabičky (jenž rozhodně nechceme použít a tedy platit) přibalit na plavbu s sebou.
Míra si prozíravě připlatil za dražší karbonovou kanoi, aby to při přetahování mezi jezery neměl tak těžký. „Kanoe vždy noste, nikdy je netahejte po zemi! Zvlášť tuhle kevlarovou. Ta je křehká! Vždy do ní nastupujte na vodě a rozhodně do toho nelezte na suchu!“ upozorňoval ten větší z bratrů. Míra přikývl, hodil loď na vodu a skočil do ní. „Takhle ne! Vždyť to prorazíš!“ lamentoval rukama dále majitel a čekal, jak si budou počínat další členové výpravy. Lenka k Mírovi nastoupila o něco opatrněji, což nám pána naštěstí uklidnilo a tak i se svým bratrem odkráčel. To však ještě netušili, co s těmi kanoemi budeme v odpoledních hodinách téhož dne provádět.
Kolem jsou lesy, krásné skalky, nad hlavou modro, kanoe jsou mnohem rychlejší, než české plastové vydry a cesta ubíhá. Paráda. Připomíná mi to Švédsko. Po hodině či dvou plavby zahajujeme první zhruba půlkilometrový přenos na vedlejší jezero. Jeden si na sebe naloží všechny věci, druhý vezme na záda loď. Celkem to jde, i když je to dřina. Závidíme Mírovi, který si poskakuje pod karbonovou kanoí, jejíž záď sem tam ťukne o kameny, ale zatím drží.
Na druhém jezeře vybíráme krásný ostrůvek a dáváme tam oběd. Čistá voda, skoky do vody, krásné koupání. Sranda však začíná u dalšího přenosu, který byl popsán klíčovými slovy jako „moderate“, „steep passages“ či „only wilderness“. Dle mapy jedeme do zátočiny, jsou tam krásné lekníny a všecko, jen ta cesta nám tu vskutku chybí. S Tondou vybíháme do zarostlého svahu na průzkum a ostatní zatím čekají na vodě.
„Toš cestu jsem nenašel, ale to další jezero tam je. Je tu trošku bordelu, ale asi to půjde. Podle mapy jsme rozhodně dobře, jinudy to nemá smysl – leda zpět.“ komentuji situaci po svém návratu.
Míra s Lenkou pochopili, vyházeli věci na břeh a začali s přenášením. Kvůli složitějšímu terénu (rozuměj prudký zabordelený svah, hromada větví a popadaných stromů) taháme kanoe raději ve dvou. Poté, co jsme vše přenosili zůstala na vodě mezi lekníny už jen jedna loď a v ní nechápající Honza s Kájou, kteří tuhle terénní vložku nepřijali zrovna s nadšením.
Lodě spouštíme na vodu v zarostlé a bažinaté zátoce plné pískajících komárů a plujeme dál. Po dvou stech metrech přijíždíme na konec smradlavé bažiny, dál jen les a žádná voda. Celá situace s průzkumem a přetahováním se tedy opakuje. Jediný rozdíl je v tom, že je to delší, mnohem víc zarostlý a krom kopřiv přibývá i též pěkně nasraný výraz na Kájiné tváři.
Postupně jsme se dotrmáceli k dalšímu pěkně zarostlému jezeru a počali se naloďovat. Mírně vyostřená situace nastává, když Honza s Kájou zjišťuje, že loď spustili trošku nešikovně do zarostlé zátočiny, odkud teď nemůžou odjet. Nezbývá nic jiného, než věci z lodě opět vyházet, loď přetáhnout deset metrů po souši a nalodění zopakovat. Honza byl zatím celkem v pohodě, ale když se s ním při vystupování urval břeh a on se svalil do bláta mezi kopřivy a následně do vody, tak už to nevydržel (a není se čemu divit). Obklopen lekníny stál po pás v blátivé a smradlavé vodě vedle lodi, krutě nadával a věci vyhazoval s pořádným důrazem na sílu jednu po druhé z lodi někam na břeh.
Jedeme dál. Sluníčko svítí, namísto jezera je tu spíše potok, který je přehrazen množstvím bobřích hrází. Rozpádlovat, nadskočit, převážit loď a sjet. Snad nám to bobři odpustí. Přejíždění hrází je celkem sranda, Míra s Lenkou po pár testovacích pokusech zjistili, že to s tou karbonovou lodí asi nebude až tak zlé, jelikož toho očividně vydrží celkem dost a velcí bratři určitě trošku přeháněli.
Potůček ústí do jezírka, odkud voda vytéká mezí skálami. S Tondou jdeme opět na průzkum a když už to vypadá, že místo přenosu budeme lodě spouštět na provazu skalnatým vodopádem (asi ty avizované „steep passages“), nebe se zatahuje neprostupnou černí a začíná pršet. Všichni poslušně nasazujeme naprosto bezradné výrazy a mokneme. Bouřka zuří přímo nad našimi hlavami, blesky práskají jen pár set metrů od nás a nám nezbývá nic než počkat, až se to přežene.
Po jisté době déšť ustává a mezi mraky se opět dere sluníčko. Lodě samozřejmě vodopádem nespouštíme, za to je taháme pěkně prudkým svahem nahoru a pak zase dolů na druhou stranu. Po hodině urputné dřiny se dostáváme opět jen k hromadě rákosí a popadaných stromů. Náročný postup přes zarostlé bažiny však zvládáme vcelku rychle a ještě před západem se už zdárně plavíme po velkém jezeře a hledáme místo na stany.
Místo je, vybalujeme. První beru provaz a tvořím z něj šňůru na mokré oblečení mezi stromy. Lano z kitu by bylo lepší, ale věta „You use the kit, you pay the kit.“ a pohled statného majitele mě od jeho rozmotání odrazuje.
„Kde máme stan?“ ptá se Kája Honzy.
„Nevím, v naší lodi ne.“
„Tady taky ne.“
„Sorry, já též nic nevím...“
„Kdo ho viděl naposledy? A kde? Co?!“
„No, asi tam nad těmi bobřími hrázemi, musel tam někam zapadnout, jak jsem vyndal věci z lodi...“
„Hmm, to byl zrovna můj oblíbený stan, achjo.“ posteskl si Tonda.
„Ku***! V tom stanu byl ten zasranej kit s provázkem!“ uvědomil si už tak dost zbědovaný Honza.
„No, alespoň jste ho nerozmotali!“ podotkl Míra, čímž si nevysloužil zrovna pochvalné pohledy.
Rozděláváme oheň (usušená březová kůra se opět osvědčila lépe, než chemické podpalovače), pečeme hamburgery a při sušení pálíme promáčené boty. Všichni se mačkají ve dvou malých stanech, já venku koukám na padající Perseidy a dle ostatních čekám až mě sežere medvěd.
Medvěd nepřišel, nad jezerem porostlým lekníny se válí mlha, kterou chvíli po východu slunce projíždí kanoe. To je naděje, že pokud sem dojel i někdo jiný, tak bychom se zbytek cesty nemuseli prodírat buší. A tak to též bylo – krásný den, pálíme si záda, místy přenos, koupání, komáři, bobří hráze, pohoda. Zvládl bych to asi i na více dnů.
A co ten ztracený kit? Stále smotaný si čeká v tašce se stanem na další blázny, co se vrhnou do téhle buše. Stál nás $13. Nálezci se budou možná divit, proč je ten stan bez tropika, ale to zůstalo Tondovi v autě, jelikož ho tam Honza s Kájou před cestou omylem zapomněli.
Sdílejte článek:
KOMENTÁŘEPřidat komentář ⇑
