Jak jsem potkal Felixe a Vola
(aneb nocleh na Vřesové studánce)
Během vánočních svátků jsem se vypravil z Kraličáku na Červenohorské sedlo, přičemž noc jsem plánoval strávit na Vřesové studánce. I přes pořádný mráz je sněhu jen málo a na třicetikilometrový přechod se tedy vydávám pěšky, nikoli na běžkách. Na chatě Paprsek ukazuje ve dvě odpoledne teploměr -12°C, v Petříkově se začíná stmívat a ještě více přituhovat. Po výšlapu sjezdovky jsem na Šeráku o pár minut nestihl poslední pivo, vytahuji tedy petku v níž chrastí kofola a přikusuju chleba se špekem. Silný mrazivý vítr vymetl oblohu od posledních mraků a na cestu svítí měsíc. Z dálky vidím na Vřesce problikávat světýlka. Ještě aby tam byl nějaký zamilovaný pár a mě pak chtěli vyhodit ven, na mráz, pod smrček...
„Trpaslíci.“ ozvalo se konečně z půdy nade mnou.
„A můžu za váma?“
„A kolik tě je?“
„Přesně jeden.“
„Hmm, tak to se vejdeš.“
Z půdy se spustil žebřík po němž jsem vyšplhal vzhůru.
Nahoře byli dva borci mého věku, oba dva zachumlaní do spacáků a hned mi nabídli čaj. Teda rum. No, asi čaj s rumem, ale chutnalo to, jako kdybyste zkrátka do tuzemáku hodili pytlík černého čaje a nechali to chvíli louhovat. Horký nápoj každopádně bodl. Za chvíli ponukli polívku. Ta byla taky fajn. Jeden z nich se očividně jmenoval Felix - alespoň ho tak ten druhý neustále oslovoval. Felix říkal tomu druhému Vole.
Vůl vařil čaj, podával polívku a obstarával hulení. Felix, který byl oproti Volovi menší co se výšky i objemu týče, pořád ležel ve svých dvou letních spacácích které měl nasoukány do sebe. Svou vousatou tvář z nich vystrčil jen v případě, když mu Vůl něco podal. To byl buď rum, nebo špek. Nutno zde podotknout, že tento špek se na rozdíl od mého rozhodně nepodával s chlebem.
Veliké dilema Felixe bylo, zda-li čaj s rumem pít, či nepít. Důvodem tohoto duševního sporu bylo to, že pak bude potřebovat na záchod. Po několika šálcích se za strašného nadávání opravdu spustil po žebříku a po chvíli opět vyšplhal zpět. Vůl mu obratem nabídl další šálek. Felix ho s další pořádnou salvou nadávek přijal a vypil.
„Ukáž, Felixi, mně to táhlo.“ řekl Vůl a natáhl se k Felixovi aby chudák nemusel vytahovat ruce ze spacáku na mráz.
„Hmm... je to zacpaný.“ řekl Vůl a detailně si prohlížel ubaleného špeka. „Chce to něčím prošťouchnout. Nějakou třísku abych tu třeba urval.“ zapřemýšlel a počal rukou hladit dřevěnou podlahu.
„Počkej Vole! Mám párátka, nahoře v batohu.“ vzpomněl si Felix a Vůl se tam poslušně natáhl.
Následovala chvíle šťourání párátkem ve filtru.
„Ukaž to... hmm... pěknej bordel, co asi tak máme v sobě... No, ale jede to dobře!“
„Stejně to tak čmudí kvůli tomu, že je to mokrý. Musíme to někde usušit...“
Usínalo se mi dobře. Nevím přesně, čím to bylo. Snad celodenní námahou, možná zimou a příjemným teplým spacákem, nebo třeba též silně začouzenou půdou s jistým drogovým aroma.
„Ty Vole, to je kosa.“ vrátil pozdrav Felix.
„Noo, tak já ubalím jednoho špeka.“ pochopil Vůl situaci a začal hledat papírky.
Špek byl ubalen, zapálen a vykouřen.
„Ty Vole, tak jo, ale musí to být strašně rychlý. Pak dáme ještě jednoho.“ řekl Felix, který zatím ze spacáku nevytáhl ani malíček.
„Hele, tak já ho ubalím už teď, ať tu pak nemrzneme, co?“ napadlo Vola. „Ale nejdřív si musím ohřát ruce.“ - chvíle šustění ve spacáku - „Ooouu, chudáci moje koule!“
„Ty Vole! Ty si ohříváš pracky na svých koulích a pak tím balíš špeka?“ zeptal se s jistou dávkou rozčilení Felix.
„Tak poslouchej, Felixi. Nevím jak ty, ale já mám svoje kulky čistý.“ ohradil se Vůl a soudě dle šustění pokračoval v zahřívání.
Po chvíli byl špek ubalen a následovala pauza při které Vůl nečinně ležel a koukal do stropu.
„No, to asi jo, ty Vole.“ přitakal bez delšího zaváhání Felix.
Špek byl v tichosti vykouřen. Chvíli poté se začal Felix klubat ze spacáků a ticho bylo prolomeno čerstvou várkou nadávek. Slezli jsme dolů.
„Ty jo, Felixi, na mě jde sraní, ale musím to vydržet až na to Sedlo. “ postěžoval si Vůl. „Jak se člověk jednou naučí chodit takhle ráno, tak je to pak na horách smrt. Já jsem se takhle jednou ráno probudil a snažil jsem se to zaspat. Párkrát se to povedlo, ale pak jsem zkrátka musel ven. Stěží jsem obul boty a pak koukl na tkaničky. To teď bylo - zavazovat či nezavazovat? No, raději nezavazovat. Následovaly tři kroky a zapadl jsem po pás do závěje. V tu chvíli jsem věděl, že když udělám další krok, tak se prostě poseru. No, a jak řekli, tak udělali. Šel jsem opatrně ke smrčkům, jednou rukou se držel větve a druhou se snažil zmírnit napáchané škody. Pak jsem skočil do potoka, máchal se tam v té ledové vodě a Felix se na mě ze spacáku jen tlemil, jak rozbíjím led holou patou.“
Došli jsme na Červenohorské sedlo a zapadli do nejbližšího bufetu. Objednali jsme si třikrát bramboračku a stejný počet piv. Vůl u stolu ani chvíli neváhal, vytáhl hulení a natáhl se pro ubrousky.
Odskočil jsem si na záchod a když jsem se vrátil, stál mi vedle nedopitého piva jeden velký rum. Vůl zatím ubalil asi tři špeky, Felix seděl a nadával na promočené boty. Úspěšnou návštěvu bufetu jsme pak zakončili další várkou rumů a vyšli ven. Klukům jsem ještě ukázal, kde je tu horská služba, aby se zeptali na benzin do vařiče. Ten co s sebou měli totiž spálili předešlou noc v Branné, když hodinu a půl rozdělávali z těch zmrzlých a zasněžených větví oheň.
„Tak hlavně kluci nezmrzněte.“ prohlídl si naši výbavu záchranář a šli jsme.
Po přechodu silnice spatřili kluci dřevěnou budku na prodej permic:
„No jo, Felixi! Dáme jednoho.“ usmál se i druhý.
Došel jsem s těmi borci až nahoru nad sjezdovky, na Klínovec.
Jelikož jsem u sebe neměl hulení ani rum, nabídl jsem těm dvěma alespoň zbytek svého špeku (vepřového), ať mají lepší nudlovou polívku. Zamával jsem, popřál šťastnou cestu a sešel zpět na Sedlo. Tam jsem potkal ostatní kamarády a vyrazili jsme na loveckou boudu oslavit příchod nového roku.
Sdílejte článek:
KOMENTÁŘEPřidat komentář ⇑
