Cestování
   ...sbírka zážitků ze všech koutů světa (časem)

Tádžikistán a Kyrgyzstán 2015

(1.7.-31.7.2015)

Během roku jsme se v šesti lidech rozhodli, že se přes léto vypravíme do Střední Asie, kde navštívíme Kyrgyzstán, který je díky bezvízovému styku s ČR stále populárnější. Měsíc na jednu zemi se nám však zdál hodně, tak jsme přihodili ještě Tádžikistán s cílem navštívit Fanské hory.
S angličtinou v těchto postsovětských zemích prý člověk příliš nepochodí, tak jsem se týden před odletem mezi plánováním a sháněním map začal učit ruštinu.

Přehledové mapy z našeho výletu.

DušanbeKam se nám ztratil batoh?  ⇑

Víza jsme získali na letišti bez problémů, za přepážkou nás však čekalo jen 5 batohů místo šesti. Vydali jsme se tedy prozkoumávat krásy hlavního tádžického města Dušanbe (což v tádžičtině znamená pondělí). Na obrázku je svého času nejvyšší stožár na vlajku na světě o výšce 165 metrů. Samotná vlajka má rozměry 30x60 metrů a váží 700kg. Šílená vedra dosahující 45°C nás nehorázně ubíjely, tak jsme se odpoledne přesunuli do hotelu Farchang, kde jsem konečně využil své znalosti ruštiny a pokusil se smlouvat: „My opravdu nepotřebujeme šest postelí - máme spacáky a karimatky, stačí nám jich pět nebo i méně.“ Dostali jsme tedy 5 postelí, zaplatili jich však šest. Snad to příště půjde líp. Čekáme, co nám řeknou ohledně batohu. Prý to možná vzal přes Kazachstán.

Sláva, šestý batoh přiletěl (vzal to zkratkou přes Almatu v Kazachstánu)! Posouváme se na sever města a míříme k jezeru Iskanderkul.

Sběrače trolejbusu semtam spadnou z trolejí, to se stává. Tady se to stávalo trošku častěji. Obvykle se nasadí pomocí dlouhé tyče. Tady si pomocník řidiče, co od lidí vybírá peníze za jízdu, vyleze na střechu a sběrače nasadí. Když padají příliš často, zůstane zktrátka na střeše a drží sběrače na trolejích, které má půl metru nad hlavou. Nebezpečné to zaměstnání.

Jen co jsme vystoupili z rozžhaveného autobusu, seběhli se k nám hromady taxikářů. Počáteční ceny se pohybovali kolem 1500 somonů, ty jsme však hrubě odmítli. Na 500 somonů jsme se dostali celkem rychle, ale na finálních 320 nám to trvalo asi 20 minut. Nicméně vydrželi jsme a někteří taxikáři také (z počátečních 30 asi 2). Vyrazili jsme z rozžhaveného Dušanbe do přes sedlo Anzob (3372) do hor.

Fanské horyVývar z ovčích kopýtek  ⇑

Cesta byla zajímavá: Jednou jsme museli měnit auto, protože to novější se přehřívalo (vyměnili jsme pouze auto, SPZ nám zůstala stejná), při šplhání tří výškových kilometrů po šotolině do sedla jsme ale i tak motor prolévali kýbly vody. Večer jsme se zastavili v hospodě a dostali vývar z ovčích kopýtek a chvíli po půlnoci dorazili konečně na místo - k jezeru Iskanderkul ležící ve výšce kolem dvou a půl kilometru.
Ráno jsme navštívili vodopád a poté se vydali na desetidenní přechod nádherných Fanských hor. Poslední den, kdy jsme viděli lidi.

Na mapce vede údolím řeka. Ve skutečnosti také. Na mapce je přes řeku most. Ve skutečnosti tam také byl. Dokud ho nestrhla voda. Vracet se nám nechtělo, proto krizové místo, kde svah padá strmě do rozbouřené vody obcházíme sypkým suťoviskem. Vydupat schod, dát tam nohu, přenést váhu, ujistit se, že to alespoň trošku drží, jinak udělat rychlý krok zpět. A tak asi dvě a půl hodiny. Se Zedem se urval kus svahu a tak padal asi dva metry a pak se zachytil o velký balvan. Tři dny stará treková hůlka však pokračovala asi dalších 200 výškových metrů dolů směrem k rozbouřené řece. Tam se zastavila uprostřed šíleného suťoviska.
Bez batohů jsme se tam vrátili a hůlku zdárně našli. Za odměnu se nám otevřel výhled na pík Energia, 5100 m.n.m. Tam bychom chtěli vyšplahat. Možná.

Sedlo Dvojnoj (4287)Sněhu začíná přibývat  ⇑

Nádherným údolím pokračujeme stále dál do nitra hor. Počasí nám přeje, všude lítají asi 3-4 centimetrová hovada. Odpoledne odbočujeme z hlavního údolí a stoupáme směrem do sedla Dvojnoj, které má lehce přes čtyři tisíce. Sněhu místy přibývá, pěšinka už není skoro žádná (značku by jeden v Tádžikistánu asi jen těžko hledal). Večer se nebe zatáhlo, začíná pršet. Rychle stavíme stany a házíme do nich věci. Po pár minutách lehkého deštíku se nebe opět vyjasnilo, slunce zapadlo a nad hlavami se nám objevili tisíce hvězd.

Ráno jsme našli značku! Uprostřed údolí byla na obrovském kamenu nakreslená šipka ukazující nahoru do suťoviska a nad ní nápis Двойной (Dvojnoj). Okolo samozřejmě ani stopy.
Do sedla to máme něco přes výškový kilometr, tak vyrážíme celkem brzy a funíme do svahu. Sněhu přibývá, testujeme nově nakoupené nesmeky, které oproti mačkám váží asi jen 200 gramů, rychle se nasadí, rychle se sundají, ale na strmé lezení po ledu samozřejmě nejsou. Původně jsme chtěli spát někde tady nahoře, ale nakonec dobře, že jsme zůstali dole pod kopcem. Stany kvůli menší váze nemáme vybaveny podlážkou a taháme jen tropiko. To by nám na tom sněhu ve čtyřech kilometrech byla asi celkem zima (aneb opět bylo dobře, že mě ostatní přehlasovali).
Pohled na zasněženou pláň a špičaté vrcholky všude na obzoru je opravdu úžasný. Sedlo dalo dost zabrat, ale večer spíme daleko za ním, až u jezera Vrchní Allo.

Sedlo Čimtarga (4750)Hromady berušek ve sněhu i v ledu  ⇑

Z jednoho sedla na druhé. Ráno se koupeme v dokonale modrém a ledovém jezeru Bolšoje (Velké) Allo a poté stoupáme opět výškový kilometr údolím pod sedlo Čimtarga měřící 4750 metrů. Cestou sutí nacházíme několik míst pro stany - zde mívají zkušenější lezci (doufám, že bývají zkušenější) výškové tábory a vyráží na nejvyšší horu Fanských hor - Čimtargu, 5489, která se nám tyčí nad hlavou. My, ovšem s menší nadějí, pošilháváme po špičce Energia (5120), na kterou máme zálusk - půjde-li nám výstup do sedla dobře.

Výstup byl těžší, než jsme čekali. Pěšinka se kroutila suťoviskem vzhůru, místy se ztratila, pak se zase objevila. Čím výš jsme byli, tím více nám suť pod nohami ujížděla. Během pětihodinového výstupu si na nejrovnějším místě, které jsme našli, dáváme si sváču. Na skále je zde cedulka, že na tomto místě před pár lety zemřel jeden horolezec.
Pokračujeme ve výstupu, doba pokročila. Slunce teď pere do stěny nad námi, ve které je ještě spousta ledu držícího uvolněné balvany. Jak ten led taje, tak se balvany uvolňují a sviští kolem nás. Nic příjemného to nebylo, ale výstup se povedl. V sedle jsme mnohem později, než jsme doufali a pokračovat ve výstupu na Energiu se nikomu nechce.

Za sedlem potkáváme tábor 12 tádžických nosičů se čtyřmi francouzskými klienty. Pozvali nás k sobě do jurty (kopulovitý stan, který nazývali jurtou), pohostili nás a povídali, že nesmí teď pít moc vodky a zpívat, jinak by je potom klienti neohodnotili dobře. Skoro pět dnů jsme v horách nepotkali ani živáčka kromě všudepřítomných berušek. Ty jsou na kytkách, na šutrech, na sněhu, v ledu, všude.

Alaudin a KulikalonPřírodní japonská zahrádka  ⇑

Přes Mutná jezera scházíme s neustálým výhledem na Čimtargu, jejíž vrchol pokrývá ledovcová špička, k jezeru se jménem Alaudin. Sestup byl náročný, zasloužíme si nějaké to občerstvení. Zašli jsme si do hospůdky na kraji jezera, objednali si tradiční tádžické jídlo plov (rýže s ovcí a mrkví) a šest piv. A taky jsme to dostali. Piva trošku větší než jsme čekali, ale i tak to po nich jen zasyčelo.

Následující den stoupáme další kilometr vzhůru do sedla Alaudinskij, a pak klesáme další kilometr dolů. Přicházíme ke kaskádě jezer, které končí velkým jezerem Kulikalon. Cestou z kopce pomáháme bačovi nahnat neposlušnou ovci zpět ke stádu. Večer koukáme na stěnu kopce Mirali, z níž se občas urve kus ledu a s rachotem spadne do údolí.

Poslední pořádný den ve Fankách si necháváme odpočinkový a procházíme si přírodní japonské zahrádky, které zde vytvořili všude přítomné potůčky. Jsou tu hromady jezírek, vodopádů, túje jsou drsnějším klimatem hodně pokroucené a tvoří krásné bonsaje. S Peťou jsme neodolali a vyběhli si na kopec Taškent, odkud se nám na jezerní kaskádu naskytlo takovéto úžasné panorama. V teplejších jezírkách se dá i parádně koupat.

Scházíme do vesničky Artuč (Артуч). Co člověk, to osel. Tedy - abyste tomu dobře rozuměli - co člověk, to osel jedoucí pod ním. Aneb oslíků zde bylo snad více než lidí. Nosí zde do hor všemožné náklady a taky slouží jako dopravní prostředek.
Shodou náhod jsme si zde domluvili odvoz směrem do Kyrgyzstánu, k němuž jsme dostali i ubytování (ruština už se za těch pár dnů trošku zlepšila). Odpoledne nás vesničkou navíc provádí mladá tádžická učitelka angličtiny, která nám ukazuje i místní školu s dokonalou periodickou tabulkou, kterouž nás provází samotný pan ředitel. Učitelka angličtiny anglicky příliš neuměla a když zjistila, že se trošku chytáme s ruštinou, přestala si s angličtinou dělat trable.

OšУ вас есть пиво?  ⇑

Chystáme se k několika set kilometrové cestě do města Oš, ležícího v jihozápadní části Kyrgyzstánu. Nejdříve se nás šest i s batohy a řidičem nasoukalo do malinkého jeepu, pak jsme byli předáni dalším taxikářům a vydali se do Khudžandu. Cesta byla místy asfaltová, místy ne. Celkem dost velký úsek se opravoval a místní tomu tady říkají „China road“. Je to kvůli tomu, že na stavbě pracují především Číňané, kteří sem ze západní Číny přijeli za prací. Pro nás je představa přesunu za lépe placenou prací do Tádžikistánu asi hodně šílená.
Z Khudžandu jedeme do Isfary a odtamtud konečně do Oše. Taxikáři si nás předávají jak dealeři hašiš. Jen cenu musíme vždy doupravit. Na hranicích jsme poskytli malý úplatek, abychom zemi bez problémů opustili. Dokonce i z auta Kyrgů si pohraničník vyžádal meloun, dal ho chladit do jezírka a bez dalších starostí je nechal pokračovat v cestě.
V Oši se ubytováváme v Osh Guesthouse a dáváme si výborný šašlik a pivo - názorná ukázka, jak se v těchto zemích domluvíte anglicky:

Oš leží na původní Hedvábné stezce a duch obchodování si město stále ještě dost drží. Největší zajímavostí je určitě navštívení tržiště (bazaru), kde doplňujeme veškeré zásoby a kde člověk najde opravdu úplně všechno. Například si můžete koupit i větvičky (sloužící asi jako prachovky), nebo kameny.
Hanka si chtěla koupit klobouk, jenže byl drahý. Tak jsme ho chtěli usmlouvat. Nedařilo se. Několikrát jsme odešli a zase se vrátili. Po dvou hodinách smlouvání jsme jej z 200 somů usmlouvali na 250... - ne vždy se to podaří.

Během noci jsme se přesunuli napříč celým Kyrgyzstánem, ve dvě hodiny ráno nás opustil Peťa se Zedem, kteří odlétají o týden dříve, a my jsme kolem oběda dojeli až k jezeru Isyk-Kul, do města Čopol Ata. K tomuto jezeru, ačkoli leží ve stejné výšce jako vrchol Sněžky, se sjíždějí ze severu Rusové a jezdí sem zkrátka jako k moři. Lidi se zde opalují na lehátkách pod slunečníky, jezdí na vodních skútrech, ve vodě se čvachtají děti. Voda má 19°C. Prostě paráda.

KarakolZmrzlina za tři koruny  ⇑

Z Čopol Aty jedeme do Karákolu, kde nakupujeme zásoby jídla na další desetidenní přechod hor v části Ťan-Šanu s názvem Těrskej hřeben. Karakol vypadá na mapě sice obrovsky, ve skutečnosti v něm máme problém najít nějaké rozumné centrum a celkově na nás působí spíše jako hodně rozlehlá vesnice. Ale mají zde pár obchůdků se vším potřebným a zmrzlinou za tři koruny, takže je to tu príma.

Vůbec jsme neměli tušení, kolik turistů tady můžeme potkat. Kdybychom to tušení měli, možná bychom sem ani nezavítali. Někteří chodí pěšky, jiní se vozí v parádních terénních autobusech, potkáváme tu hromadu Čechů, koukáme na horu Karakol, 5216. „Tohle je cíl naši expedice.“ - to by asi řekla většina horolezců. My horolezci nejsme, tak jsme si to neřekli a výhledem na krásnou horu se pouze kochali. Cíl naší "expedice" byl totiž úplně někde jinde a pořádný výlet měl teprve začít...

Jak koupit osla?...a jak ho nacpat do auta?  ⇑

V neděli brzy ráno (v šest) jsem s Hankou vyrazil 6km do centra Karakolu na "Mal bazaar" - trh se zvířaty, kde jsme měli zálusk na koupi oslíka. Oslík totiž bude cestovat následujících deset dnů s námi, ponese nám baťůžky a my si vedle něj budeme bezstarostně trajdat - povídala Hanka.

Jenže - kde nic, tu nic. Mohli jsme zde koupit krávy, koně, ovce, kozy... ale osla, osla žádného. Štěstí se však na nás usmálo. Shodou náhod se nám podařilo domluvit si jednoho oslíka u taxikáře. Oslík, tedy oslice, byl malinký, ale parádní. Bez váhání jsme si plácli rukou. Cena 4000 somů. Taxikář nám chtěl oslíka přiblížit v osobním autě, ale, popravdě řečeno, nebyl si příliš jistý, kam ho naložit. Otevřel kufr, chvíli uvažoval, pak zavrtěl hlavou, vyndal zadní sedačky a chůdáka oslíka tam s naší pomocí nacpal.

Po naložení batohů si oslice vysloužela přiléhavé jméno - Šerpa. Když jsme naložili batohy poprvé, kývli jsme na sebe (styl Pat a Mat), jakou dobrou práci jsme to odvedli. Šerpa udělala dva kroky, batohy se sesunuli a chudák oslík s nimi. Postupem času jsme ale popruhy doladili a batohy držely do kopce i z kopce. Menší problémy měla s mosty, pod kterými proudila rozbouřená voda, ale i na ty si časem dobře zvykla. Pije jednou až dvakrát denně, žere trávu - opravdu nenáročné zvířátko.

Putování se ŠerpouSníh, ZIL 131 a oslí prvovýstup  ⇑

Vedení oslíka nás však časem začalo unavovat. Snad každé dítě vidělo obrázek, kde sedí klouček na oslovi, v ruce proutek a na konci proutku mrkev, kterou oslík poslušně následuje. My jsme tento princip nejen využili, ale dokonce vylepšili tím, že jsme jej automatizovali. Jak si můžete všimnout, vynechali jsme kluka, který držel proutek. Dle nastavení klacku mohl jít oslík buď dopředu, nebo dělat oblouky s naprosto libovolným radiusem - a to ve směru i v protisměru hodinových ručiček!
Jediný problém byl v tom, že mrkev, kterou Šerpa bezhlavě následovala, se na provázku rozkývala zleva doprava a oslík tím pádem různě kličkoval po údolí.

Šerpa měla menší problém s brody potoků, sem-tam nezvládala prudké kopce či sestupy, ale co ji opravdu nešlo, bylo překonávání sněhových polí. Mohli bychom dokonce říci, že postup v těchto místech byl doslova propadový.
Vůbec do sněhu nechtěla, ale my jsme ji dali pořádně najevo, že je to správná volba a není se čeho bát. Po pár sekundách vypadala situace úplně jinak.

Přešli jsme sedlo Teleti (3700), sešli do údolí a potkali chlapíky, co startovali dodávku s korbou:
„Proč chodíte pěšky? My vás svezem! Je to levné! Co? Připadá vám to drahé? Tak zadarmo! My tam stejně musíme, tak pojeďte s námi! Navíc by se vám ta řeka špatně brodila!“
...a tak jsme jeli a brodili, jeli a brodili a najednou to cuklo a už jsme nejeli. Auto nechtělo jet ani tam, ani zpět. Po hodince snažení byla zavolána pomoc a přijel parádní obojživelník ruské výroby - ZIL 131. Dodávka vyjela ven jako po másle. Za dalších dvacet metrů jsme zapadli znova, tentokrát do rozorané bažiny.

A tak jsme putovali a putovali, turisté nám záviděli lehké batohy, místní si nás fotili i se Šerpou. Jednoho dne se před námi vztyčilo suťoviskové sedlo Archa Tor, 3950. Z dálky vypadalo hrůzostrašně, z blízka o něco méně, ale pro oslíka pořád dost nepřekonatelně. Raději jsme Šerpu odstrojili (batohy na zádech totiž zdatně ignorovala a sem tam s nimi narazila do skály - to ve svahu nebylo úplně bezpečné), holky si daly batohy na záda a sedlo jsme úspěšně zdolali. Shrnuto a podtrženo:
Kyrgyzstán, pohoří Ťan-Šan, sedlo Archa Tor, 3950 m.n.m., lezecká úroveň 1B, oslí prvovýstup dne 24.7. 2015.

Co s oslíkem na konci výletu?. Rozhodli jsme se Šerpu prodat. Při postupu údolím se ptáme v každé jurtě, nikdo však o oslici nejeví příliš veliký zájem kromě dětí, které za sebou často necháváme se slzami na tváři. Jinde nám zase řekli, že je to jen malinká oslice, masa z ní moc nebude, proto ani moc peněz nenabídnou... pche, to určitě. Takového kvalifikovaného nosiče na maso!
A tak pokračujeme údolím dál, ptáme se i turistů, leč bezúspěšně. Asi až pátá skupinka projevila zájem. Češi. Slovo dalo slovo a plácli jsme si. Šerpa, která měla radost, že má za sebou všechny ty kopce a suťoviska to najednou otočila a vydala se opět vzhůru. Snad se ji v horách taky líbilo stejně jako nám...
My se trošku osamoceni přesunuli opět k jezeru Isyk-Kul a poslední den strávili povalováním se na pláži.

Sedmiminutové video z našeho výletu zachycující přechod Fanek i nákup a putování s oslíkem.
Vřele doporučuji:)

A ptáte se, co se stalo se Šerpou? Dozvěděl jsem se, že jakmile Češi přešli hory, prodali Šerpu jiným Čechům mířících do hor - jak jinak. Tak si to celé dala potřetí. Víc toho zatím nevím, třeba časem:)
Až tam pojedete, určitě se na Šerpu zeptejte - třeba vám nabídnou ostříleného a namakaného horského vůdce, který sám zná cestu přes hory a provede vás tam i v noci v naprosté mlze!