Ferrata via Swiss

(13.7.-30.7.2014)

„Kam pojedeme? Máme asi tři týdny.“
„Můžeme zkombinovat hory s ferratama, takže asi do Alp.“
„Ještě jsme nebyli v Lichtenštejnsku!“
„Hurá! Pojedeme do Lichtenštejnska!“
„Jenže Lichtenštejnsko je na tři týdny dost malé a těch
ferrat tam asi taky moc nebude...“
„Tak pojedeme stopem z Bike Adventure konající se v Nové
Vsi v západních Čechách přes Lichtenštejnsko a Švýcarsko
do Itálie, pak třeba i k moři a na Triglav.“
„Moře je daleko, Švýcarsko by nám mohlo stačit – ferrat
i hor je tam hromada.“

...a tak jsme se s Hankou vypravili do Švýcarska.

Plán byl následující: Dostopovat do Engelbergu, pochodovat přes hory a doly s krátkými odpočinky na ferratách až do Leukerbadu a pak zase stopovat zpět.

První část pochodu: Červené čárky autem, červené puntíky pěšky, modré puntíky ferrata. Začali jsme v Engelbergu, kolem Trüebsee pokračovali na Jochpass, do Gadmenu, Meiringenu a Lauter Brunnenu. Druhá část pochodu: Z Mürrenu přes sedlo Sefinafurgga a Hohtürli do Kanderstegu a přes Adelboden a Gemmipass do Leukerbadu.

Mapy v plném rozlišení: sever a jih

Po závodech jsme se vyhrabali z bláta, špinavé věci poslali auty domů, do těch čistých jsme se oblékli a zbytek nabalili do batohů. Švýcarsko je prý země krásná, úžasná, bohatá a taky drahá. Kromě oblečení a ferratových setů máme tedy zbývající místo ve vacích na zádech zaplněno hromadami jídla. Už by to chtělo začít jíst, ať můžou batohy ztrácet na váze.

14.7. PondělíPolicejní kontrola  

Časně ráno se probouzíme v lese kousek od silnice, abychom dnes dostopovali co nejdál. Řidičům se však asi nezdáme dostatečně důvěryhodní a tak stopování do Švýcarska zahajujeme asi dvouhodinovým pochodem po silnici.

Plán stopu byl následující: Regensburg, Mnichov, Lindau, Feldkirch, Vaduz a pak někudy do Engelbergu.

Hned někde u Regensburgu u nás zastavili policajti, zkontrolovali nám občanky a upozornili nás, že nesmíme stopovat na dálnici. „To víme, proto tam taky nestopujeme.“ Spíme kousek za Mnichovem.

15.7. ÚterýStrach v Memingenu  

Jedeme směr Memmingen. Průšvih, o kterém jsme nevěděli. Stopujeme ve městě směr Lindau. Problém nám činí jen velká dálniční křižovatka, ze které vedou dálnice do Stuttgartu, Innsbrucku, Mnichova a Lindau. Po dvou hodinách to vypadá, že nikdo z Memmingenu do Lindau nechce. Po další půlhodině nám zastavil mladý řidič.

„Gutten Tag! Wir würden nach Lindau fahren.“
„Ich fahre nach Ulm.“
„Aber wir sind hier zwei stunden und...“
„..blah..blah..nach Lindau..blah..erste tankstelle...blah...blah...“
„Ja? Danke schön! Huráá!“

A tak byl mladý řidič přesvědčen, aby jel směrem, kterým vůbec nechtěl. Času má však prý dost, auto je rodičů, nádrž plná.. První benzinku jsme přejeli, další už nebyla, tak jsme se i s ním ocitli po ujetí asi 50 km až v Lindau. Vzal to s humorem.

Vrchní stanice lanovky nad Engelbergem.

Na nepřehledném kruhovém objezdu zastavil nám krupiér. Závratnou rychlostí nás po dálnici převáží do Feldkirchu, kde ve dvě hodiny odpoledne kupujeme snídani, projíždíme Vaduzem (Lichtenštejnsko) a prvním stopem ve Švýcarsku přijíždíme skoro až do Engelbergu.

Se zapadajícím sluncem stoupáme pod lanovkou směrem Brunnihütte, kde zítra chceme vyzkoušet ferraty. První vhodné místo na přespání nalézáme pod střechou horní stanice lanovky jménem Ristis. Nikde ani človíčka, tady nikomu vadit nebudeme.

16.7. StředaBrunnihütte  

Brunnihütte, v dálce Titlis.

Krásný východ slunce, kolem zasněžené hory, výhled na Titlis. Vařím snídani, Hanka spí ve spacáku, lanovka začala bzučet. V 6:15 z ní vystoupili první ranní turisté a se zájmem si nás prohlíželi.

U Brunnihütte je jedna krátká a lehká ferrata jménem Brunnistöckli (K2), ale zato tam mají lanový most. Na otrkání se to bylo fajn

Po pár výškových metrech se však obtížnost ztížila a vylezli jsme na Rigidalstock (asi 2600 m.n.m.). Na vrchol vedou dvě cesty, ta vlevo (při výstupu vlevo) je povolena jen směrem nahoru. Tou druhou si pak slezete zpět. Z vrcholu se smějeme lidem dole, kteří chodí po chodníčku kolem jezírka u chaty a ani se neokoupou.

Po náročném dni plném lezení však také sundáváme z unavených noh boty a procházíme se po připravené stezce, na které se střídá ledová voda s vyhřátými kamínky, štěrkem, pilinami i blátem. Dokonalá úleva a masáž pro naše nohy.

Nalezená útulna podle „ohníčkové“ mapy.

Při hledání dnešního noclehu nám pomohla místní mapa. Sem-tam se na ní vyskytuje obrázek s ohýnkem značící buď ohniště, nebo celé tábořiště. Měli jsme štěstí a našli jsme celou útulnu s ohništěm venku, kamny uvnitř. Dřevo, koště, pila. Co dodat?

17.7. ČtvrtekParašutisté, Trübsee a svišti  

Scházíme zpět do Engelbergu a opět stoupáme strmým kopcem vzhůru – tentokrát směr Trübsee (1800) a Jochpass (2220). Počasí nám stále přeje, od Rigidalstocku skáčou parašutisté.

Výhled na Graustock.

Na Trübsee je možnost půjčit si zdarma (či za dobrovolný příspěvek) lodičku a kroužit s ní po jezeře.

Večer ustává hluk vrčících a lanovek a s ním mizí z hor i turisté. Kromě dělníků zůstáváme v Jochpassu úplně sami. Stan je zbytečné stavět. Koukáme na hvězdy a posloucháme sviště.

18.7. PátekGraustock  

Využíváme svého náskoku před klasickými turisty jedoucích do hor lanovkou a ještě před osmou se vydáváme jako úplně první vzhůru na ferratu vedoucí na vrchol Graustock.

Obtížnost byla K3, skládala se ze tří skalních stupňů a zvlášť ten poslední, osmdesátimetrový byl celkem výživný. Při sestupu potkáváme první ranní turisty, kteří vstali brzo ráno a vyjeli lanovkou nahoru s vidinou, že zde budou první. My však měli dostatečný náskok.

Scházíme k jezeru Engstlensee, užíváme si výhledy na vzdálený Eiger a vrstevnicovou cestou stoupáme 400 metrů do sedla Säteli.

Hodná šéfka penzionu u vrchní stanice lanovky nás nechala spát u ohniště před chatou.

Výstup na poslední osmdesátimetrový skalní stupeň.Graustock.

9.7. SobotaFerrata Tälistock  

Tälistock – to je další via ferrata, na kterou jsme zamířili. Vzhledem k možnosti ubytování v penzionu nejsme bohužel u skály první, ale nevadí. Lidí není příliš mnoho. Ačkoli vede jištěná cesta pořád skalní stěnou, je tam hodně travnatých míst, kde se dá sednout, posvačit, kde je i jištění zbytečné a někdy dokonce i chybí.

Engstlensee.

Asi po hodině lezení je ve stěně převis a v něm lavička. Parádní místo pro bivak, kam se vleze s přehledem i 5 lidí. Odtud bychom měli na ostatní náskok opravdu zaručený. Třeba příště.

Nejexponovanější a taky nejzajímavější část ferraty je až na konci, kde je hodně žebříků a opět (či stále) parádní výhledy na okolní kopce. Jde vidět i Eiger. Cesta zpět k chatě vede opět přes sedlo Säteli.

20.7. NeděleAareschlucht  

Stopem se přesouváme do Meiringenu, kde navštěvujeme soutěsku řeky Aare, tedy Aareschlucht. Velká řeka se působivě dere skalní puklinou, která má místy šířku jen pár metrů. Až na ty hromady turistů je to pěkné.

Aareschlucht.

Dalšími stopy se přesouváme směr Lauterbrunnen, nad nímž jsou vesničky Mürren a Gimmelwald, mezi kterými vede po skále via ferrata. Co je zajímavé, tak autem se do těchto vesniček nedostanete. Nejjednodušší je vyjet lanovkou a pak kousek vlakem. Ten tam taky vyjel lanovkou.

Počasí se mírně pokazilo, tak kempujeme v mírném dešti pod stříškou právě zavřeného obchůdku se suvenýry patřící k vodopádům Trümelbach.

21.7. PodnělíTrümelbach a Mürren - Gimmelwald  

Včerejší soutěska Aareschlucht byla pěkná, ale tyhle vodopády jménem Trümmelbachfälle byly opravdu úžasné. Prohlídka v sobě dokonce zahrnovala i jízdu lanovkou, abychom nemuseli jít asi 5 poschodí pěšky po schodech.

Jedná se o ledovcovou puklinu ve skále, kterou se žene celkem velká řeka. Bouřící voda v úzké temné trhlině, na kterou se člověk díky tunelům, mostkům a terasám může dívat velice z blízka, působila vážně hrůzostrašně. Místy to vypadalo jako v pekle.

Trümmelbachfälle.ferrata Mürren - Gimmelwald

Do Gimmelwaldu stopáme pěšky (lanovku jsme si nachali až na stará kolena). Je to asi 800 metrů, ale výhledy stojí za to. Tedy, stály by - pokud by bylo skrz mlhu něco vidět..

Via ferrata vede z Mürrenu vrchní částí skalního srázu, pod námi je 800 metrů volného prostoru a pak dole malinké domečky a autíčka. Měli by odtud jít vidět i vrcholy jako třeba Eiger, Mönch či Jungfrau, ale výhled na ně nám byl zatajen. Většina stezky vede strmým svahem po lesní pěšince, ale těch pár kousků, co jsou přímo ve skále stojí za to. Skutečným zpestřením byl pak taky stometrový most.

Ferrata Mürren - Gimmelwald. Mlha přede mnou, za mnou, pode mnou i nade mnou.

Na místní mapce nacházíme opět ohníčky – feurstelle. Chvíli kráčíme v dešti do hor, kde opravdu nacházíme přístřešek s velikou střechou.

Spíme na stolech a za bubnování kapek deště si užíváme sucha.

22.7. ÚterýRotstockhütte  

Prší a prší, nikam se nám nechce, ale krátce po obědě vyrážíme. Z potoka, ze kterého jsme včera vařili stala se rozbouřená řeka jejíž barva se z ledovcově modré změnila na škaredou tmavě hnědou.

Z potoka, ze kterého jsme včera vařili stala se rozbouřená řeka jejíž barva se z ledovcově modré změnila na škaredou tmavě hnědou.

Za stálého deště a mizivých výhledů stoupáme kolem chaty Rotstockhütte do sedla Sefinafurga. Hory kolem jsou asi krásné, my je však v tomto počasí ocenit příliš nedokážeme. Vystoupali jsme asi 1400 metrů a všude je jen mlha, déšť a sníh. Skoro bez zastavení sestupujeme směr Griesalp, kde jsou nějaké salaše a třeba tam najdeme i místo na přespání.

Procházíme přes sněhové pole, kolem ledovce přes nejž je možné díky několika mostkům a žebříkům přelézt po pěšince na druhou stranu. Tentokrát ji vynecháváme a pokračujeme dolů údolím. Ale příště, příště ho určitě přelezeme.

Naše pěšinka pokračuje pod skálou, ze které díky velkému přebytku vody prýští vodopády a my pod nimi ztrácíme i poslední suchá místa na těle. Tahle ledová sprcha nám asi v osm večer nedělá příliš dobře.

ýstup na sedlo Hohtürli.

U salaší hledáme nějakou stříšku, nacházíme jen domeček, z něhož se stal při bližším prozkoumání kravín plný býků. Necháváme býky býti býky a v deset večer po osmihodinovém pochodu bez větších zastávek stavíme za svitu čelovek stan. Jednostěnný stan vážící jeden kilogram „komfortní“ pro jednoho člověka není v tomto počasí úplnou výhrou.

23.7. StředaHohtürli a Blümlisalphütte  

Sluníčka jsme se sice nedočkali ani ráno, ale neprší. Balíme promáčené věci a míříme do sedla Hohtürli. Cesta není dlouhá, ale 1100 metrů převýšení jde znát.

Blümlisalphütte

Poslední část stezky do sedla vede po strmých schodech a neuvěřitelné se zde stává skutkem. Veškerá mlha a škaredé počasí zůstalo pod námi, osvítily nás sluneční paprsky a my spatřili hory, kudy jsme šli, kde jsme a kam míříme. Půlhodina na sluníčku byla snad lepší, než celý týden proválený na pláži u moře.

Užívajíc si modré oblohy dáváme si na Blümlisalphütte oběd a poté opět padáme do mlhy k jezeru Oeschinensee. Procházíme kolem ledovců, parádních vodopádů, na jezeře se opět plaví lodičky... Míst na stan je na straně jezera v borovém lese nespočet.

24.7. ČtvrtekKandersteg  

Výhled z Allmenalp na Kandersteg.

V sandálech scházíme za velice vydatného deště do Kaderstegu. Před městečkem nacházíme dětské hřiště s hradem a stříškou. Hrad bez větší námahy dobýváme a na dobu nejsilnějšího deště obsazujeme. Vedlejší věž obsadili dva menší kluci, kteří chtěli jít na piknik. Ze začátku nám hází jen čokolády, pak chleba, nakonec i jogurty. Dělíme se s nimi alespoň o poslední tortilu s arašídovým máslem.

Z Kanderstegu máme v plánu jít přes hory směr Gemmipass. Výstup zahajujeme ferratou vedoucí na Allmenalp. Batohy jsme chtěli poslat lanovkou nahoru a já se obsluhy (krásně vysmáté starší paní) tedy ptám, zda-li je to vůbec možné.

„It's 5CHF for one backpackpack, but you can pay it for both.“

Sleva hned na začátek, pro4 ne. Po přebalení ji nesu batohy:

„And you know what? Don’t pay anything. Probably you don’t look like a millionaire...“

Sakra, asi bychom se zase měli jednou umýt, učesat, vyprat, oholit a tak.

Jednalo se o nejkrásnější ferratu ze všeh, avšak za nejhoršího počasí. Celou dobu jsme lezli kolem vodopádu, skoro pořád jsme byli ve stěně a nepochodovali jen tak po zajištěných pěšinkách. Bouřící potok jsme dvakrát přešli po nepálských mostech a já si dokonce vyzkoušel i tyroline (zavěšené lano s kladkou, po kterém se dalo přejet na druhou stranu). Byly zde i žebříky, některé z nich převislé, jeden dokonce do pravého úhlu vedoucí pod převisem.

U lanovky už nikdo nebyl, batohy tam však ležely schované pod stříškou. Převlíkáme se a ve vedlejší salaši zkouším použít jednu z nejdůležitějších a nejpraktičtějších německých frází, které zvládám:

„Guten Tag, sprechen Sie English?“

S angličtinou jsme moc nepochodili, ale naše společné základy němčiny stačily k tomu, abychom si vybavili ubytování v horním patře kravína.

25.7. PátekAdelboden  

Na nebi ani mráček, vytahujeme kraťasy a s ostatními turisty stoupáme nahoru do sedla.

Na fotce vidíte jednu z ubytovaných v kravíně.

Chtěli jsme pokračovat takovou vrstevnicovou cestou na Lönnerhütte, na místě nás však překvapila modrá značka značící kletterweg a dost prudký a exponovaný kopec, který si zkusmo vylézáme bez těžkých batohů. Podle mapy a výhledu vede pěšinka skoro pořád ve skalách. Byla by to asi celkem paráda, ale s těmi batohy se nám do neznáma příliš nechce.

Procházíme nad městem Adelboden a po krásném slunečném dni nastává večer změna. Obloha se zatáhla, začíná pršet. Naštěstí nacházíme u dolní stanice lanovky vedoucí na Engstligenalp opět feuerstelle a na ohni stíháme opéct i jeden špekáček. Hanka spí na stole, já na třiceticentimetrové lavičce. Ten stan opravdu máme, ale po noci v přístřešku alepoň nejsou mokré spacáky a taky se zde dá posadit.

26.7. SobotaEngstligenalp  

Původní plán na dnešek byl, že necháme batohy vyjet opět lanovkou vzhůru a my si vyjdeme ferratu kolem dalšího vodopádu (ta měla být sice jednodušší, ale jako zpestření na trase bychom ji uvítali). Vzhledem k počasí však od plánu upouštíme a stoupáme vzhůru po pěšince s batohy na zádech.

Spíme skoro v hotelu.

Věřím tomu, že náhorní plošina Engstligenalp je krásná (je zde například i okruh po bouldrech), ale v té mlze nic nevidíme.

Stoupáme pořád dál po cestě vedoucí do průsmyku Gemmipass (2300). Opět potkáváme krávy, které si myslí, že mnohem lepší než tráva jsou špinavé pohorky a skromná svačina.

S výškou přibývá sněhu, prší stále celkem vydatně, teplota klesá k nule. Mlha, sníh, zima, vítr, déšť – možná je to zde jindy pěkné, ale v tuto dobu v těchto místech nemáme co dělat. Kolem jezera Bodensee vede po břehu pěšinka, která je z části zatopená. Takovéto počasí zde opravdu asi není běžné. Skoro bez zastávky jdeme přes čtyři hodiny až k lanovce a restauraci v Gemmipass. Po kapučínu stavíme stan hned vedle starého opuštěného hotelu.

27.7. NeděleGemmipass a Leukerba  

Lanové centrum v třísetmetrové expozici s krásnými výhledy na Mont Blanc či Matterhorn.Při sestupu do Leukerbad.

Předpověď počasí nezdá se býti příliš přijatelnou pro nastoupení nejdelší švýcarské ferraty vedoucí na Daubenhorn (2942) a tak se po rozhýbání zmrzlých prstů z ledového rána vydáváme na kratší ferratu vedoucí ve skále hned pod lanovkou.

Jedná se o parádní lanové centrum asi v třísetmetrové expozici s krásnými výhledy na Mont Blanc či Matterhorn. Výhledy i expozice nám sice opět zahalila mlha, o dřevěné závěsné mostky, kladiny a špalíky jsme však nepřišli. Byla zde taky provazová síť a žebřík, který se otáčí o 540°.

Sbíháme 900 výškových metrů a promrzlí se vrháme do termálních lázní v Leukterbad (26CHF na jeden den).

Sprcha, bazén s teplotou 44°C, tobogány. Jediným šrámem na kráse tohoto celého dne bylo modré nebe, ze kterého na nás provokativně pražilo slunce. Dokonce i Gemmipass a Daubenhorn byli někdy skoro bez mraků.

28.7. PondělíStop zpět  

Centrum Vaduzu, hlavního města Lichtenštejnska.Necháváme za sebou opět v mlze zahalené hory a stopujeme domů. Pěšky si procházíme dokonce i centrum Vaduzu, hlavního města Lichtenštejnska. Spíme kousek za Feldkirchem ve vepříně.

9.7. ÚterýSkrz Rakousko  

Innsbruck, Salzburg, Linz, Vídeň - toť dnešní trasa. Rakousko se zatím ze všech vyzkoušených zemí ukázalo býti nejhorší zemí co se týče stopování. Jednou jsme se navíc nechali vysadit na dálniční benzince, na kterou však nejezdila skoro žádná auta. Odpoledne se začalo alespoň trochu dařit a pomocí dvou stopů jedeme od Innsbrucku až do Vídně, kam přijíždíme za šera. Zde mírně porušujeme striktnost stopování a Vídeň podjíždíme metrem až k ulici Brünner Straβe, na které si dáváme výbornou pizzu a pod lampou stopujeme směr Brno.

30.7. Středa  

Chvíli po půlnoci nám zastavila Češka jedoucí domů do Otrokovic, kam nás také dovezla a kde jsme ukončili svoji dobrodružnou stopovací cestu. Zdřímli jsme si dvě hodiny na nádražních lavičkách, uvařili poslední jídlo, abychom ho nedovezli opět domů a do Šumperka přijeli prvním ranním vlakem.

Video z našeho výletu. Určitě to trošku namotivuje.


Celkově byl výlet parádní, Švýcarsko můžu jen doporučit. Hory krásné, ferraty vymazlené a stopovalo se zde taky úplně v pohodě. Škoda toho počasí, ale běžně to tam tak prý nebývá. V tu dobu z Alp odjíždělo víc lidí, kteří si dokonce krátili své dovolené.
Není prý špatné počasí, ale jen špatné oblečení. Nicméně ty ferraty jsou za sluníčka opravdu jiný zážitek.

Sdílejte článek:


KOMENTÁŘEPřidat komentář  


 
 

Nejčtenější články

Náhodný článek

MNE-ALB-KOS-MKD-GRC-TUR-GEO - 1. díl
...aneb jak se stopuje nákladní vlak. První díl dvouměsíčního putování přes státy balkánské Černou Horu, Albánii, Kosovo, Makedonii, Řecko a také Turecko do Gruzie. Během 18 dnů jsme přešli Prokleté hory, přepluli nádrž Komani a připekli se u moře.

Čti více...

O autorovi

pix

Jak možná z obsahu článků plyne, nejsem zrovna ten typ člověka který si potrpí na multi-hvězdičkových hotelech, každodenní horké sprše či snídani připravené obsluhou.... Čti více...