MNE-ALB-KOS-MKD-GRC-TUR-GEO - díl 2/3

(27.6.-26.8.2013)

  První díl

V Kolašinu nacházejícím se v Černé Hoře jsem se s ostatními rozloučil a vydal se na desetidenní stopování do Istanbulu, kde bych se měl setkat se třemi slečnami, abychom se pak společně vypravili přes Turecko do Gruzie.

I se zajížďkou na Olymp je to asi 1600km, tak mám co dělat.

Cestování ve více lidech je větší zábava, to uznávám - nicméně i v jednom je to sranda.

Ještě v Černé Hoře na mě při chůzi po silnici paní z domu volá: „Turisto!“ - a láduje do mě koláčky a coca-colu. Hmm.. Výzáblý snad tak příliš ještě nejsem, ale pro jistotu jsem vlezl do potoka a pořádně se umyl.

KosovoJako Dvoukvítek v Ankh-Morporku  

Cestou do města Peć mi zastavil řidič, jenž se ukázal býti pomocníkem řidiče autobusu do kterého asi po dvouminutové jízdě přestupujeme. Všichni lidi platili, na mě však, jako6to na stopaře, řidič jen kývnul a nic nechtěl.

Cestou do města jsem se ještě zastavil u pěkných vodopádů Novo Selo, jenž byly opklopeny krásnými restauracemi a hotely, hromady turistů z Německa, Belgie, Rakouska, Švýcarska,... Chuchvalce elektrických drátů na dřevěných sloupech a všudepřítomný nepořádek v ulicích města Peć do mě však spolehlivě navrací balkánskou atmosféru.

Mapa Kosova. Staženo z <b>ezilon.com</b>.Brána do Kosova. Albánská vlajka zde jde vidět často.

Při procházení městem si tu připadám jako Dvoukvítek při své první návštěv Ankh-Morporku (Terry Pratchett) - každý na mě s neskrývaným zájmem kouká, každý pátý se ptá odkud jsem a každý desátý jak se jmenuji. Často je taky zajímá odkud kam jdu a proč. Proč. To často nemůžou pochopit. Večer trávím u ohýnku v Rugova kaňonu a zvyklý vařit jídla pro šest lidí se nesmírně přejídám.

Ráno jsem stopl takový parádní starý traktor. Batoh vyhodil na vlečku a sedl vedle staršího pána. Pán celou cestu přeřvával řvoucí motor a chtěl si povídat. Nemohl jsem ho v tom nechat sám, taky jsem si s ním tedy povídal. Třicet minut jízdy kaňonem jsme si za hluku motoru povídali nerozuměje si ani jedno slovo a báječně se nasmáli.

Mirušovské vodopády přezdívané Plitvice of Metohija.

Během dne jsem navštívil Mirušovské vodopády přezdívané též Plitvice of Metohija. Pěkné kaskádové vodopády s možností dobré koupačky, ale na Plitvická jezera teda nemají (až na to, že zde nebyli žádní turisté, pouze místní). Cestou jsem našel dvě želvy.

Ve městě Peć jsem hledal internetovou kavárnu abych dal o sobě vědět domů, leč nenašel. V malinké vesničce uprostřed polí stála na křižovatce prašných cest rezavá cedule Internet. Následoval jsem ji a po 300m došel k domečku, v něm našel 5 postarších počítačů a několik malých kluků, kteří si zde točili zmrzlinu. Stáhl jsem si učebnici němčiny a objednal zmrzlinu. „Kolik stojí?“ Kluk, leč uměl anglicky jen koukal. Poradil se s dalšími a pak se shodli na 50 centech (v Kosovu, ač není v EU, bylo jako podpora zavedeno euro).

Kolem mého tábořiště vedle polňačky večer projíždělo auto. Vylezli dva chlapíci a povídali a povídali. Uměli německy, tak jsme si trošku rozumněli. Potichu byli jen když se mi dovařilo jídlo a já jedl. To si pěkně sedli a mlčky koukali jak mi to jde. Ráno se jeden z nich zastavil a dal mi na pití vodu. Teda, flašku plnou ledu. „Dobrý co? To ti vydrží studený celý den!“ Skutečnost, že ji tahám na zádech a ani se nemůžu napít už tak dokonalá nebyla.

Dalším místem v plánu je historické město Prizren - centrem protéká říčka, přes ni vede starý most, vedle je stará mešita a nad nimi starý rozpadlý hrad. Potkal jsem tam Zbyňka, který jede 3 měsíce z Česka na východ do Asie - tak dlouho, dokud peníze budou stačit. Sedli jsme si do restaurace a za €1,3 si dali na oběd tradiční balkánský burek.

Výhled z hradu na Prizren, historické město Kosova.Stěna radnice v Prizrenu. Poděkování všem zemím, které uznávají Kosovo za samostatný stát.Poslední noc v Kosovu trávím v horách jménem Šar Planina (~2000m.n.m.). Vyrážím na horu skoro za soumraku. Bača u šalaše se ptá kam jdu:
„Spát, tam někam nahoru.“ - ukazuji do kopců.
„Sám? To je nebezpečné, jsou tam medvědi. Máš pistol?“
„Pistol? Ne, tu nemám.“
„Hmm, to nevím, nevím...“ vrtí hlavou bača. „Něměl bys tam chodit.“
„Ale mám velký nůž!“ vzpoměl jsem si a zamával před sebou rukou.
„Áá, tak to je v pohodě. Běž po pěšince kolem lesa a tak za dvacet minut je tam pěkné místo i s vodou.“
Šar Planina.

Za celý den jsem nikoho nepotkal, jen viděl pasáka v údolí s ovcemi. V noci byla zima, ale nezmrzl jsem a naštěstí ani nemusím jít do nemocnice kvůli podchlazení, jak mě v údolí strašili.

Hodně lidí v Kosovu umí německy. To proto, že za války byli uprchlí v Německu. Díky tomu se zde taky člověk často potká s těmi smutnými příběhy, jak tu chlap nechal rodinu a po deseti letech v Německu se za nimi vrátil.
Kosovo, jakožto samostatnou zemi, uznává převážná většina států - není tam samozřejmě Srbsko, Rusko, ale třeba ani Slovensko. V ČR se proti uznání samostatnosti vyjádřil např. V. Klaus, M. Zeman či J. Paroubek [wiki].
Několikrát jsem i viděl nasprejovaný nápis „Kosovo je Serbije Albania“, který dokládá jistou napjatost mezi Srby a kosovskými Albánci.

MakedoniePříprava na olympiádu  

Mapa Makedonie. Staženo z ezilon.com.

Z Kosova přejíždím do hlavního města Makedonie, Skopje, kde mám "zarezervované" bydlení přes couchsurfing. Skopje, 500 tisíc obyvatel, malé centrum jež lze projít během hodiny až dvou, ale i tak je vážně nádherné. Skopje je totiž město, které si právě staví svoji vlastní historii. Všude jsou samé nové sochy a fontány dosahujíce asi 30 metrů. Staví se zde taky paláce v podobě antické architektury. Mám za to, že se (tajně) připravují na olympijské hry a snaží se, aby mělo město tu správnou atmosféru. Nebo to možná nechají zchátrat a pak sem budeme jezdit obdivovat staré antické stavby jako do Řecka.

Krásný nový palác ve Skopje.Jedna z mnoha soch ve Skopje. Tohle je tada zrovna ta jedna z největších.

Pobyt (couchsurfing) nedopadl úplně nejlépe:

„Internet bohužel nemáme...“ - no co už, nevadí.
„...a světlo v pokoji bohužel nesvítí...“ - v pohodě, mám čelovku.
„...a budeš muset spát takové malé válendě...“ - mám spacák a karimatku.
„...záchod nesplachuje, je tam kbelík...“ - už jen přikyvuji.
Ráno jsem v umyvadle (podle hromad nádobí jsem tipoval, že tam někde je umyvadlo) našel švába. V solničce zvláštní hnědý prach. V cukřence plíseň či co. S mírným ostychem se balím, děkuji za ubytování a spešně opouštím dům. Těším se na stan.

Dalším cílem je Prilep. Ti, kterým na otázku kam jedu odpovídám Prilep, s pochopením přikyvují. Shodou náhod se tam právě konají pivní slavnosti a sjíždí se tam celá mladá Makedonie. Dobré pivo tu mají.

Spát jdu na mírně odlehlý klášter jménem Treskavec. Tabákové pole u Prilepu.

Výlet k němu můžu doporučit. Trochu pouštní krajina, někdy borovice, pískovcové skály a všude pěstují tabák. Vůbec nevím, kolik to kde stojí, zde se jedno sušené kilo prodává prý za €5. A taky mě pořád strašili hady. Naštěstí jsem ani jediného nepotkal. Ubytování bylo bohužel trošku horší než jsem čekal, jelikož klášter před půl rokem vyhořel a namísto několika desítek pokojů jsou tu už jen čtyři (každý asi pro 5-15 lidí). Díky tomu tu však spím sám (bylo, je a prý to i pořád bude zdarma). Ke klášteru se staví mohutná asfaltka a tak během pár let už naprosto ztratí své kouzlo a časy, kdy k němu lidé museli dvě hodiny šplhat po pěšince, budou ty tam. Z klášteru bude už jen velké lákadlo na turisty.

Vyhořelý klášter Treskavec. Už prý vybrali peníze a chystají se opravovat.V klášteru Treskavec. Lustr.

Posledním místem v Makedonii je město a jezero Ohrid. Jdu si dát věci do hostelu, co má stát €5. Najednou slyším
Eight euro, apartmán!
Dík, mám hostel za pět.
Five euro, apartmán!“ - toš neber to, v centru turistického města.
Zmrzlina za (v přepočtu) 5 korun! Jedna, druhá, no dobrá, stačí. Zmrzlina za 4 koruny! Taky jsem ji snědl i když už jsem nechtěl. Krásné město (nejen proto, že je tu levně) s úžasnou atmosférou.

Ohrid. Krásné i když značně turistické městečko.Ohridské zátiší.

ŘeckoĎábelská mlha na boží hoře.  

Mířím na Olymp. Před makedonsko-řeckými hranicemi zastavuje mi mladý pár jedoucí z Německa do Řecka na Rainbow Gathering. Jedou v malinkém autíčku, moc místa tam nemají. Přeházeli batohy, uklidili nádobí od snídaně, batoh jsem dal na sebe a jelo se. Hned za hranicemi další stopař. Samozřejmě ho přibíráme k sobě a namačkáni pokračujeme. Co se nestalo, po dvoustech metrech stojí u krajnice chlapík s dredy držíce obrázek duhy. Stopuje třetím dnem z Belgie a my ho tu nechat samozřejmě nemůžeme. Nevím, jak jsme se tam vešli, ale dokonce nebyl žádný batoh ani na střeše. Veselí lidi, veselá cesta. Pokud máte přes léto měsíc volna a nevadí vám pořád tábořit na jednom místě, tak Rainbow Gathering by mohl měsíční volno příjemně vyplnit.

Mapa Řecka. Staženo z ezilon.com.

Vysadili mě na křižovatce, jdu kousek po dálnici na malé parkoviště. Zastavili vedle mě dálniční údržbáři:
Po dálnici se chodit nesmí!
OK.
Ale stopovat tu můžeš.
Tak jo, dík. A vezmete mě?
Hmm, to asi ne.
V devět večer jsem dojel do Litochora a ještě se stihl přesunout do Pritoni, odkud se ráno vyráží na Olymp. Stavím na parkovišti stan, začíná kapat. Lezu do něj už za pěkného deště. Blesky, hromy - bohové tam nahoře pěkně bojují.

Dle průvodců se má prý vyrážet brzo, aby to člověk za den stihl (nahoru je to prý 6-7hodin, dolů 3). V 9:30 ráno přestává pršet, v 10 vyrážím. Raději trošku svižnějším tempem, ať nepřicházím za tmy. Předběhl jsem všechny lidi, došel k vrcholu a kvůli pekelné mlze se na hodinu ztratil. Pak jsem našel předběhnuté lidi a oni mi ukázali obrovskou ceduli Mytikas (tj. nejvyšší vrchol Olympu) kolem které jsem prošel. I s hodinovým blouděním mi to trvalo 4 hodiny nahoru a 2 zpět (chůzí).

Mytikas - jeden z vrcholů Olympu. Nejvyšší bod Řecka - 2917m.n.m.Ranní společnost.

Ráno koukám na Olymp od pobřeží, nikde ani mráček. Mám se alespoň proč vracet. Stopuji opět na dálnici, tentokrát už to tak dobře nedopadlo. Zastavila mi oranžová dodávka s majáčky na střeše a to jsem na ni ani nemával. Hned mě hlásí do vysílačky a že prý musím pryč. Čtyřista kilometrů do Alexandroupoli jedu tedy v kombinaci stopu s autobusy. Využívám zde opět couchsurfingu, který dopadl mnohem lépe než ten první.

Následujícího dne se po dvou hodinách vzdávám stopování a přesouvám se 300km do Istanbulu opět autobusem.

Pokračování  ➨

Sdílejte článek:


KOMENTÁŘEPřidat komentář  


 
 

Nejčtenější články

Náhodný článek

Teorie orientačního běhu
Profesionální degeneraci lze pozorovat na každém jedinci snad při libovolné aktivitě. Orientační běh a pohyb lesem v tomto případě zůstává bez výjimky. Snad jen ubozí a nevzdělaní primitivové vidí mapu, na ní trať a v lese tupě hledají kontroly...

Čti více...

O autorovi

pix

Jak možná z obsahu článků plyne, nejsem zrovna ten typ člověka který si potrpí na multi-hvězdičkových hotelech, každodenní horké sprše či snídani připravené obsluhou.... Čti více...