MNE-ALB-KOS-MKD-GRC-TUR-GEO - díl 1/3
(27.6.-26.8.2013)
Aljaška minulý rok byla parádní, kvůli novému politickému systému je však pro Čechy nemožné se do rybáren legálně dostat a tak jsme vymýšleli co podniknout o nadcházejících prázdninách.
Hanka ze Zedem začali plánovat hory v Černé Hoře a Albánii - to však jen na měsíc, prázdniny budou delší. Kláře jsem tedy navrhl, že bychom mohli jet do Gruzie. Přes Turecko, z Istanbulu, stopem.
Teď už pouze zbývalo přesvědčit dané lidi o těch nejideálnějších termínech tak, aby mezi koncem výpravy do Albánie a začátkem stopování z Istanbulu byl zhruba týden. Týden během kterého přestopuji z Černé Hory do Istanbulu a ze dvou nezávislých výletů udělám si jeden velký.
Beru s sebou tradičně svůj jednokilový stan, snad nebude moc pršet a já nebudu nucen spát v něm.
Doprava do Černé Hory z Česka je více než jednoduchá. Už v Praze lze nastoupit do lehátkového vagónu a asi po 26 hodinách se rozlámaný probudit přímo v Baru, u moře. Nejzajímavější na tom je, že až do Srbska se vlak dostane během pár hodin a poté si to pěkně rozvážně šine přes srbská políčka, místy zastaví v některém městě, vesnici, nebo zkrátka jen uprostřed polí. Proč se pak na hranicích v Subotici (hranice Srbska a Černé Hory) dělá dvouhodinová pauza nám vysvětleno nebylo, nicméně měli jsme alespoň tu možnost protáhnout si nohy a nahlédnout do srbského městečka.
Do Kolašinu přijíždíme přesně dle jízdního řádu, před dvěma lety jsme měli 5 hodin zpoždění.
Hned na nádraží seběhli se k nám tradičně hromady taxikářů a chtěli nás odvézt úplně kamkoli. My se však nedali, vyšli jsme na kraj města a po dvou trojicích zkoušíme stopovat směr Mataševo. Hned u nás zastavil jeden z taxikářů a nabídl odvoz za €20. „Zaplatíme €5. Five euro.“ nabídl Zed. Dohodli se na devíti.
Vybíháme 1000 výškových metrů na hřeben, koukáme na Komovi a plánujeme kudy dál do albánské vesničky Vermoš.
Večer k našemu skromnému ohýnku přišel bača a vysvětlil nám, že pokud pořádně nepřiložíme, tak nám bude v noci zima. Vyslal tedy nás, tři kluky, do lesa pro špalky z pokáceného stromu. Ty poté přiložil a poslal nás pro další. Několikrát. Nosíme dřevo a bača ho přikládá. Z ohýnku sloužícího k uvaření večeře stala se pěkně velká fatra a my pak leželi v okruhu deseti metrů od ohně, jelikož jsme se báli o spacáky.
Dalšího dne míjíme střed pohoří Komovi a kolem bílé kapličky scházíme do Albánie. Pěkná cesta se po chvíli ztratila a tak sbíháme ndo údolí nejkratší cestou (korytem potoka), táboříme v jedlovém lese.
Vermoš, pěkná albánská vesnička s polorozpadlými domy, starými bunkry, po vyježděných širokých cestách jezdí oprýskané mercedesy. Přes sedlo míříme do Lepuše. Po výstupu na hřeben odkrývá se nám pohled na proklatě zasněžené Proklaté hory
Od salaše nám vyběhli naproti dva malí vysmátí kluci a jediné slovo co z nich vypadlo bylo: „Bonbona?“ Zbavili jsme se staré buchty, kterou jsme měli připravenou na cestu vlakem a ještě si vysloužili hromadu domácího mléka.
Přemýšlejíc kde budeme spát, dáváme si v sedle nad Lepuší osvědčené pivo Nikšičko. Náhodou se dáváme do řeči s jediným anglicky mluvícím místním, kterému zde patří okolní pozemky. Na otázku, zda-li by nevadil malý ohýnek a stany odpovídá, že venku je příliš zima a že máme spát u něj doma. Sýr, burek, slivovice.
Ve vesnici nás překvapuje kolik malých dětí zde umí anglicky. Pořád na nás něco pokřikují a trénují si své dovednosti.
Chtěli jsme vylézt na vrchol Maja Jezerce (2694), sejít do vesničky Valbonë, přejet do Fiercë, po přehradě Komani se doplavit do Komanu a pak už auty směr Skadar. Vápencové hory Proklatije nás však zaskočily hromadou sněhu a tak to po nějaké době vzdáváme, scházíme zpět do Černé Hory a přes Gusinje a Vusanje hory částečně objíždíme. Do Valbonë přecházíme pak jen jediné sedlo, které však stálo za to. Nejen dlouhým výstupem ale hlavně krásnou krajinkou.
Valbonë je po rozbitých vesničkách celkem velký šok. Oproti rozbitým silnicím a rozpadlým chatrčím je zde krásná asfaltka lemovaná z jedné strany moderními vilami a samými novostavbami, z druhé strany však chatrnými ploty za nimiž orají velká pole motykami. Všude vlají vlajky albánské, americké a modré se žlutými hvězdičkami. V hospodě nebyl problém zaplatit v celkem dobrém kurzu eury namísto albánskými leky.
Přes městečko Bajram Curri přejíždíme do Fiercë k přehradě Koman. Jak sjíždíme s hor do civilizace, z krásné asfaltky stala se opět hliněná děravá cesta.
Z Fiercë jedeme po přehradě Komani do Komanu. Plavba v autobuse (z dálky loď, z blízka autobus přivařený na trup lodi do kterého se prý vejde 120 lidí) po přehradě byla opravdu parádní, lze jen doporučit. Plavba trvala 3 hodiny a stála €20 pro 6 lidí. Kolem se zprvu zvedaly jen malé kopce, pak skály a nakonec i obrovské stěny tyčící se několik set metrů nad úzkou přehradou.
Minibusem, zde zvaným furgon, přijíždíme do Skadaru (Shkodër), největšího města severní Albánie. Není to zrovna škaredé město, ale po klidných horách je zde přeci jen mnoho ruchu a tak se přesouváme do města Ulcinj (MNE) k moři.
Místo zaslouženého odpočinku užíváme si v noci hromady komárů. Lítají na mě dost, běžně si příliš neztěžuji, ale 183 štípanců na jedné ruce (od zápěstí k prstům) a 215 na obličeji (Hanka) byl od komárů celkem slušný trest. Ale našli jsme tu alespoň dvě želvy.
Válíme se u moře v kempu, navštěvujeme Stari Bar (zřícenina hradu, pěkné) a pak kempujeme na pláži.
Peťa a ježci
Peťa si při jedné ze svých výprav kolem útesů zalomil v chodidle ježčí bodliny. Část jich vytahal, část tam zůstala. Celý večer šťoural pinzetami do chodidla, avšak bez úspěchu. Byl mu z Čech zaslán návod: Nohu nechat přes noc zapařit v olejovém nálevu, kůže zvláční, bodliny lze ráno vytáhnout. Peťa si z mastných utěrek od špeku udělal onuci, zabalil nohu do igeliťáku a přes noc ji nechal krásně se zapařit. Ráno však bohužel skončil bezúspěšně. Byl tedy zaslán druhý návod: Zakapat rány citrónovou šťávou. Peťa nakoupil citróny a zakapává. Bezúspěšně. Koupil si vatu, naložil ji do citronu, přilepil k noze kobercovkou aby neupadla. Stále bez úspěchu. Poslední bodliny byly vytaženy až doma.Dalším plánem je navštívit kaňon Mrtvica, který je nedaleko vlakové zastávky Lutovo. V Baru tedy nastupujeme do vlaku a jedeme směr Podgorica.
Trať z Podgorici stoupá kaňonem řeky Morača, projíždí zde mnoha mosty a tunely - opravdu zážitek. Když to tak vidím, říkám si, jak rád bych si někdy projel hlavní koridor v kabině lokomotivy.
Vystupujeme na malinkém nádraží Lutovo s tím, že sejdeme dolů na cestu. Na cestu, která vede po druhé straně řeky dole v údolí, pět set výškových metrů pod námi. Dle staré ruské vojenské mapy dolů žádná pěšinka nevede. Když je tu však ta stanice, mysleli jsme si, že někudy sem lidi chodí. Oni sem však jezdí asi jen tím vlakem a kontrolují zde jejich vyhýbání na jednokolejné trati.
Po dlouhých spekulací smíření se sestupem v zarostlém suťovisku otázali jsme se ještě vedoucí stanice, zda-li neví kudy dolů. Řekla že neví, že sem jezdí vlakem. A taky vůbec nechápala, proč jsme zde vystoupili. Žádný vlak už dnes směr Kolašin nejede, něco akorát zpět do Podgorici kam takhle večer nechceme, tak zde asi přespíme a pokračovat budeme ráno. Když jsme chtěli začít roztahovat karimatky, paní nádražní nad tím vrtěla hlavou, pořád se na něco ptala, ale nerozuměli jsme jí.
Zašla do kanceláře, slyšeli jsme několik telefonátů a pak přijel dlouhý nákladní vlak s pískem, který zastavil. Rozesmátí strojvedoucí nám pomohli naházet batohy do mašiny a jeli jsme. Tunely, mosty, opravdový zážitek. Rychlost mezi 30-50km/h. Nejlepší byl tunel dlouhý 5,1km, který je navíc skoro celý rovně. Pořád se snažím zaostřit na tu bílou odrazivou cedulku před námi, která se vůbec, ale vůbec nezvětšuje. V polovině tunelu mi dochází, že cedulka není cedulkou, ale koncem tunelu. Přesně takhle tedy vypadá světlo na konci tunelu. Už jsem jej viděl, víckrát nemusím.
Vedoucí stanice Kolašinu začal zběsile mávat rukama, když mu na peróně zastavil nákladní vlak. Lidé divně koukali. Vystupujeme. Je zde běžné, že místní lidé na turisty s batohy zírají. Nevím, jak popsat to, co dělali teď, když nás šest vystoupilo z mašiny nákladního vlaku. Dokonce ani taxikáři nás nikam nechtěli odvézt. Při odchodu z nádraží pořád cítíme v zádech jejich nechápavé pohledy. A to máme batohy.
Cestou ke kaňonu stavujeme se ještě u klášteru Morača (je to pěkné, ale to už kláštery zkrátka bývají) a dalšími stopy dojíždíme na místo. Kaňon Mrtvica, ač velice pěkný, není příliš turisticky navštěvovaný. Nikoho jsme nepotkali kromě místních, kteří nám řekli, že máme spát u nich na zahradě. Pán z pole křičel něco ve smyslu „Kempovanje?“ „Voda?“ My přitakali, on zase něco křičel a ukazoval na branku.
„Možno, možno, svobodno!“ a tak jsme vešli.
Dům byl dvoupatrový, v přízemí žila prasata a koza, v prvním patře pak paní a pán domácí. Za naše přespání nic nechtěli, ale zbývající dvě deci slivovice v páno velice rychle zmizely.
Kaňon je parádní, pěšinka kterou se jde je místy doslova zařezaná do skály.
Následujícího dne se v Kolašinu s ostatními, kteří jdou na vlak, loučím, pokládám batoh na krajnici a zvedám palec.
Pokračování ➨
Sdílejte článek:
KOMENTÁŘEPřidat komentář ⇑
