Arménie a Írán

(26.8.-21.9.2014)

Mail od Rasťa: „Vovo, pojeď v říjnu do Íránu, na tu dobu jsou strašně levné letenky do Tehránu!
...jenže než jsme se rozhoupali, uběhly 3 dny a levné letenky zmizely.
To je jedno, já už tam stejně musím, je tam Damávand.“ řekl Rasťo.

V rámci ušetření jsme však neletěli přímo do Tehránu, ale řekli jsme si, že tam dostopujeme přes Arménii z Gruzie.

Přehledové mapy z našeho výletu.

Arménietraviny poseté sopkami a stády Jezídů  

Pro přepravu do Gruzie jsme s Klárou zvolili nízko nákladovou společnost WizzAir, která lítá na trase Katowice - Kutaisi. Zavazadlo stojí tolik co letenka a tak, abychom ušetřili, kupujeme pro dva lidi pouze jedno. Batohy jsme na letišti svázali lanem, zabalili do potravinové folie a bylo. Skoro nás ani nepřekvapilo, že jsme nebyli jediní.

Gruzie: Vedro, dusno, taxikáři. Na taxikáře kašlem a stopujeme pryč. V Gruzii jsem byl poprvé před rokem (viz dřívější článek o Gruzii) a teď mám pocit, jako bych odletěl včera. Široké silnice posety krávami a psy, rozpadlé baráky, auta výhradně na levný plyn. Všechno při staru. Moc se zde nezdržujeme a posouváme se na jih ke gruzínsko-arménským hranicím ležících uprostřed pustiny.

Welcome to Armenia!“ přivítal nás místní policajt, sdělil nám přesný kurz a popřál šťastnou cestu.

Postupně stopujeme dál a dál, pak směrem na východ do Vanandzoru, kam přijíždíme již za šera. No nic, dojdeme za město a tam někde přespíme. Houby. Zastavil nám nějaký zbohatlík s mladou kráskou v luxusní káře a zavezl nás k sobě domů, že prý máme jít k němu na jídlo. Zajeli jsme do středu škaredého a špinavého sídliště, vybrali si ten nejvíce rozpadlý panelák, po schodech vystoupali do 4. patra a tam nás v bytě 3+1 přivítala rodinka čítající 8 členů. Nabídli nám brambory, lososa, třešňovici s vodkou - no, nebylo to špatné. Kolem jedenácté večer jsme se sebrali a po hodině se ubytovali ve hvězdném hotelu asi 50m od silnice. Proč tahle rodinka žije v takové škaredé čtvrti jsme nepochopili.

Kolem jezera Sevan pokračujeme do Jerevanu a pak do vesničky Garni. Celou dobu točím s mapou jako o závod, ale nemůžu se na ni najít. Pak slyším Kláru, jak řidiči vysvětluje, že naše mapa je z roku 1960 a těch nových dálnic tam moc není. Hmm, tak tam by mohl být zakopanej pes.

Antický chrám ve vesničce Garni.

V turisty obtěžkané vesničce Garni nabíráme zásoby vody a po prohlídce antického chrámu se vydáváme do travnatých hor s cílem vylézt na vyhaslou sopku Ajdahak (3597). Stoupáme krásným údolím řeky Azat, které je lemováno čedičovými stěnami tvořícími úžasné šestiúhelníkové varhany. U brány do parku „Khosrov forest state reserve“ nám Arménec zavolal rusky mluvícího šéfa a poté nám naservíroval skopové na večeři. Za vstup do parku platíme $5 a spíme na terase strážního domku.

Při postupu horami se ujišťujeme, že název „Khosrov forest state reserve“ musí být čistý vtip. Stromy lze nalézt pouze v zařezaných údolích, jinak jsou hory porostlé pouze travinami na nichž se prohání stáda ovcí, krav i koní. Krajina je poseta mnoha stanovými tábory v nichž bydlí kočovní Jezídové, kteří jsou ještě více pohostinní než Arménci. Za první tři noci cestování se nám nepodařilo ani jednou uvařit večeři, ačkoli jsme chtěli. Jednou nás výměnou za parallen (pán jej zapil kávou a pak si dal 2 cigárka) pozvali do stanu na čaj, kávu, meloun a cukrem slazené mléko. Vypadá to zde naprosto idylicky.

Silák Klára.

Sopečná krajina v okolí Ajdahaku je opět něco úplně jiného, než co jsem kdy kde viděl. Červená škvára se střídá s černými vyvřelinami, do toho sem-tam kulaté jezírko na dně kráteru, v okolí rovina posetá kuželovitými horami. Úžasné. Menší problém je zde s pitnou vodou, na kterou člověk určitě nenarazí, pokud neví, kde přesně ji hledat.

„Odkuda vy, iz Čechia?“ ptá se naprosto náhodný bača.
„Da.“ přikyvujeme, ačkoli nechápeme, jak to může vědět.
„Iz Ajdahak prijechali?“
„Da.“
„I paladka u vas jest?“
„Da.“
„Hmm, dozvidania.“
„Dozvidania.“
...Čechů zde zkrátka chodí hodně, všichni lezou na Ajdahak a všichni spí ve stanu.

Po vykoupání se v jezeru Sevan jsme nevynechali prohlídku kostelíku Sevanavank a přesunuli se do Jerevanu, kde jsme se potkali s Rasťem a Adamem. Sedli jsme do hospody, dali si jídlo s pivem a přemýšleli, kde asi budeme spát. S přibývajícími pivy postupně všichni rezignujeme a užíváme si příjemného večera. Situace se vyřeší sama. Vyřešila. Po kratší prohlídce centra jsme usmlouvali taxikáře, aby nás vyvezl za město. Zakempovali jsme to v prašném poli za benzinkou, žrali nás komáři a bylo nám vedro.

Během jednoho dne jsme se přesunuli 360km k arménsko-íránským hranicím, dopili jsme zbytky slivovice a druhý den ráno přešli do největší islámské země.

Íránnejvětší muslimská země světa  

Opuštěné domy na arménsko-íránských hranicích.

Hranice Íránu vypadaly strašidelně, nakonec však jejich přechod proběhl úplně v pohodě. Klára nasadila šátek a dlouhé rukávy, my si oblíkli dlouhé kalhoty. Pětkrát nám zkontrolovali pasy, osázeli je razítky, proskenovali batohy (já jsem skener i s batohem omylem obešel) a už se nás ujali taxikáři. Peníze byly v poměru €1=40000 riálů a tak se z nás velice rychle stali multimilionáři.

Jedním z našich cílů byl vylézt na nejvyšší horu Íránu, sopku Damávand (5671). Jako aklimatizaci jsme si zvolili třetí nejvyšší horu Sabalan (4800) ležící u města Meshgin Shahr. Původní nabídka taxikáře činila $80. Usmlouvali jsme to na $60 a pak se vydali zkusit štěstí při stopování. Po třiceti minutách beznadějného postávání u pangejtu jsme se k taxikáři vrátili a cenu usmlouvali na $45. Když mu pak v autě Adam řekl, že vystudoval „transportation logistics“, vypadali jsme opravdu jako naprostí magoři.

Sabalankoupání na vrcholu Mont Blancu  

Dovezli jsme se až pod Sabalan do minerálních lázní Shabil. Dnes je pátek, v pátek mají svátek. Všude jsou skupinky lidí, posedávají, grilují, povídají a kouří vodní dýmky. V Íránu je 100% prohibice, ale vodní dýmky zde opravdu frčí. Oproti Arméncům zde někdy umí základy angičtiny a tak si i povídáme. Dostáváme maso, meloun a čaj. Pořád se s námi fotí, zkoumají nás a smějí se nám. Moc turistů zde běžně nevidí.

Koupání ve výšce Mont Blanc - na (resp. ve) vrcholu Sabalanu.

V kempu Panako (výška 3500) jsme si pronajali za 300000 riálů ($9) jednoduchý pokojík. Šel jsem se zeptat na elektřinu, dostal jsem 2dcl nafty do vařiče a 1/2 melounu. Hodní a přívětiví lidé by se pro hosta sami rozdali.

V šest ráno zahajujeme výstup na Sabalan. Kolem 4500 přibývá sněhu a výška už jde cítit. Zkoušíme se porovnat ve sprintu do kopce, ale jsme opravdu hodně marní. Samotný vrchol Sabalanu tvoří krásné jezírko do něhož se plazí malinké ledovce. Islám neislám shazuji ze sebe oblečení a skáču do ledové vody. Ve výšce Mont Blancu jsem se ještě nekoupal. Po mně tam skočil ještě Adam a okolní lidé jen zírali.

Zanjanpasy pod hledáčkem  

Aklimatizovaní zahajujeme přesun do města Zanjan, odkud chceme přejít do městečka zařezaného v kopci jménem Masuleh. První jedeme na korbě do města Saraleyn, pak autobusem (6Kč/30km) do Ardabilu. Zde Adam vyvolal menší pozdvižení, když chtěl na své místo pustit přistupivší babičku. Ženy jsou zde ve společnosti zkrátka níž a v autobuse buď sedí úplně vzadu, nebo zkrátka stojí.

Bez zdravotních dávek slivovice jsme na cestě sotva tři dny a už to na nás jde poznat. Klára si své odbyla na Sabalanu, já teď v autobuse. Slivovice ráno a večer zkrátka asi opravdu dobře dezinfikuje. Tady však chlastat nemůžeme a tak kadíme a zvracíme.

V Zanjanu nás všichni zdraví, mávají na nás, ptají se odkud jsme atd. Když večeříme na trávě kebab, sbíhají se k nám lidé mluvící anglicky a chtějí nám pomoci s čímkoli - sehnat hotel, odvoz nebo ukázat cestu do parku, kde můžeme spát. Zkrátka jako jedni z mála anglicky mluvících lidí ví, že mohou pomoci a to taky chtějí. Jeden student jménem Mustafa nás pozval k sobě do malého příbytku.

Mustafa studuje metalurgii a říká, že je „open-minded“, tj. pro západní kulturu. Open-minded však určitě nebyl domovník, kterého jsme ráno střetli ve dveřích. Byl to postarší pán snažící se způsobit co nejvíce problémů. Hlavní problém spočíval v tom, že Mustafa si do svého příbytku neměl vodit návštěvy. Nejdříve jsme šli na domovní recepci, tam brigádník zavoval šéfa a ten pak polici. Ani ti však nevěděli co s námi. Zavolali tedy výše, přijelo další policejní auto a po dvou hodinách snad i tajná policie, či co to bylo. Po několikáté nám zkontrolovali pasy a po dvou hodinách odvezli Mustafu pryč (dle pozdějších zpráv se z toho naštěstí postupně vykroutil).

Štír. Mrcha.

Kempujeme kdesi za Zanjanem a když jsme si upravovali místo na spaní, vlezl mi do kalhot štír a pěkně mě tam pobodal (na lýtku). Neměli jsme tušení, co to může být za bestii, noha brněla jak čert, tak jsme raději sešli opět na cestu a snažili se od místních pomocí fotky dozvědět, co to bylo zač a co s tím máme dělat. Dle jejich reakcí to na smrtelné bodnutí nevypadalo, jeden učitel matematiky jménem Hojjat se však nabídl, že nás raději odveze do města Abber, kde mají nemocnici. Ta vypadala naprosto normálně, žádný strach z ní nešel. Pozornost vzbudil především můj pas, ve kterém mám pracovní víza na Aljašku. Je možná dost překvapivé, že snem mnoha Íránců je podívat se právě do USA - všichni mi to závidí. Muži zde dostanou pas až poté, co splní dvouletou vojenskou službu. Žluto-černý štír byl nakonec v pohodě, horší by byl černý. Dostal jsem pro jistotu nějaké sérum pro alergiky a poté nás Hojjat zavezl do místního parku, kde můžeme přespat. Parky jsou v Íránu jedním z nejbezpečnějších míst. Netoulají se zde žádní ožralové, většinou jsou plné piknikujících lidí s vodními dýmkami.

Masulehtrek z pouště do džungle  

UNESCO vesnička Masuleh...

Z vesnice Darrom konečně zahajujeme trek do Masulehu. Staré ruské mapy nám moc nepomáhají, ale místním je název Masuleh znám a tak jdeme podle jejich rad. Osobně bych tento 2-3 denní trek přes hory označil za jeden z nejkrásnějších, které jsem kdy šel. Jednoduchou stezkou zařezanou ve skalnatém údolí stoupáme vzhůru vyprahlou krajinou a hlavy nám spéká zářící vrah na obloze. Jakmile se však ocitáme na hřebeni oddělujícím poušť od Kaspického moře, ráz krajiny se dočista mění. Mraky tvořící se nad mořem zavlažují severní svahy, které jsou pokryté hustými lesy a džunglí, a poté se zvolna rozplývájí zanechávajíc jižní stranu naprosto bez vláhy.

Z hřebene sbíháme do vesničky Masuleh zapsané na seznamu UNESCO a podnikáme průzkumnou výpravu do tohoto turisty přecpaného bludiště. I navzdory obrovskému počtu lidí se Masuleh určitě vyplatí navštívit.

Kaspické mořeJak se koupe v muslimské zemi?  

Kombinací autobusů a taxiků se přesouváme do Rashtu a Ramsaru, kde spíme na pláži Kaspického moře. Cestou jsme si dali pauzu a neuváženě objednali 1.5 kg jehněčího šašliku. Bylo to výborné, bylo toho hodně. Místní nám dokonce na lepší trávení nabídli panáka tajné pálenky, což zde určitě není běžným zvykem. Snad díky tomu to naše žaludky ustály.

Dlouho jsme přemýšleli, jak v této islámské zemi, kde ženy musí být zahaleny a i muži jsou povinni nosit dlouhé kalhoty, budou vypadat pláže. Odpověď: Vypadají naprosto normálně. Písečná pláž, trochu odpadků, malé vlny, prostě klasika. Jediným rozdílem jsou všudypřítomné obrovské cedule zakazující koupání. A opravdu. Lidi si zde maximálně smočí kotníky, ale nikdo se zde nekoupe.

Pláž u Kaspického moře. Jeden z největších zážitků, jaké může člověk při cestování shledat.

Po jisté době hledání jsme byli místními odkázáni na městskou pláž, kde se může plavat. Po pár minutách přicházíme na místo. Na několikakilometrové písečné pláži jsou dvě obdélníkové konstrukce obehnány ze třech stran plachtami do výše pěti metrů vymezující asi 80 metrů pláže vyhrazené ke koupání. Jedna pro ženy, druhá pro muže. Vcházíme tedy na koupaliště, za vstup platíme asi 5 Kč a pozorujeme tu parádu. Chlapi tu běhají, někteří oblečení, jiní v plavkách, cákají po sobě vodu, skáčou po sobě, hází si míčky - zkrátka parádní gay klub. Voda je dost mělká, tak pochodujeme kousek dál od břehu. Po dvaceti metrech, kdy výška vody činí asi 120cm, na nás píská plavčík, že už by na nás mohlo jít vidět a že máme jít zpět. Dokonalost sama. Naprosto paradoxní nám na tom připadá, že všude kolem jsou stánky s nafukovacími kruhy, brýlemi a všemi dalšími běžnými věcmi do moře.

Damávandvysoká a sírou zapáchající hora suti  

Po odpočinku u moře zaměřili jsme se na náš hlavní cíl - výstup na sopku Damávand (5671). Už samotný přesun od pobřeží do městečka Polur byl zážitek. Je totiž pátek, lidi se vrací z práce do Tehránu a volný bus tímto směrem teď už neseženeme. Domlouváme taxi za 900000 riálů (cca 630 Kč pro všechny 4) a jedeme čtyři hodiny po zacpané dálnici. Kolona aut čítá od jednoho pruhu do šesti a to nezávisle na počtu pruhů vyznačených na silnici, které byly maximálně dva. Jízdu odstavným pruhem člověk ještě pochopí, ale když jsme se vzdálili od dálnice asi 50 metrů a drandili si to po poli, tak už to byla opravdu dobrá sranda.

Na vrcholu Damávandu. Výška skoro jako Elbrus.Nad Polurem se krásně tyčí Damávand, pomocí jízdy na korbě a denního treku se přesouváme na Simorgh Shelter odkud je to na vrchol už jen 1400 výškových metrů. Večer si užíváme krásný výhled na zářící Tehrán.

V obavách, aby se vrchol odpoledne nezahalil do mraků, vstáváme ve tři ráno a před čtvrtou hodinou se pouštíme do výstupu. Cesta vede pořád suťoviskem, jeden krok nahoru, dva kroky dolů. Místy bloudíme, ale jde to. Před rozedněním se začíná pekelně ochlazovat, voda v batozích nám zmrzla. Moc oblečení s sebou nemáme a tak pěkně mrzneme. Zahřát ruce, udělat dřepy, popoběhnout a tak stále dokola. Jelikož stoupáme po západní straně kopce, východ slunce nám moc tepla nepřinesl. Ale viděli jsme alespoň krásný stín sopky táhnoucí se okolní 3-4 tisícovou krajinou donekonečna.

Vrchol a výhledy však stály za to. Kráter o průměru asi 100 metrů plný sněhu, kolem žluté sírové kameny, několik čmoudících a smrdících sopouchů. Zatím nejzajímavější dosažený vrchol. Baterku do foťáku zahřívám pod paží, děláme vrcholové foto a pádíme suťoviskem dolů. Cesta nahoru nám trvala celkem 4:20, byli jsme tam zbytečně brzy.

Tehrán15 milionová metropole  

Tehránský bazar.

Návštěvu patnácti-milionové metropole podnikáme jen krátkou. Celkem moderním metrem se dostáváme na zastávku Al-Khomeini a procházíme si úžasný bazar. Je to tu sice hlava na hlavě, ale po turistech ani vidu ani slechu. Na rušných tehránských ulicích vládne naprosto plynulá doprava bez jakýchkoli pravidel. Všichni strašně troubí, jezdí po směru i v protisměru, mezi auty a lidmi na chodnících se promotávají skútry. Lepší než divadlo.

Odpoledne se ptáme na vlak směrem do Tabrízu. Bylo nám sděleno, že stojí 2x více než autobus, jede tam 30 hodin a odjíždí pozítří. Slušně jsme poděkovali a vydali se na autobusový vagzál. Cestou jsme narazili na ulici, kde byly obchody se šicími stroji. Ne dva, nebo tři. Byla to ulice plná obchodů se šicími stroji. Odhadem jich bylo kolem padesáti. „Když chceš prodávat šicí stroje, nemůžeš je prodávat o ulici vedle. Tam by tě nikdo nenašel.“ vysvětluje nám tento podivuhodný paradox jeden z místních.

Tabrízbazar a perské koberce  

Luxusním autobusem (celkem 28 sedadel ve 3 řadách) přejíždíme přes noc do Tabrízu. Tam kromě Modré mešity a Tabrízské věže navštěvujeme vyhlášený bazar, který je snad ještě lepší, než ten v Tehránu. Oproti veleznámému bazaru v Istanbulu zde nepotkáte žádné turisty a tržiště opravdu žijí svou duší.

Bazar v Tabrízu - prohlídka perských koberců.

Náhodně se dáváme do řeči s prodejcem perských koberců, který nás zve k sobě na čaj. Kromě koberců s ním řešíme mnoho jiných věcí včetně názoru na konflikt mezi Izraelem a Hamásem, který je opravdu značně odlišný. Íránci považují Izrael za skoro teroristickou organizaci a nejraději by jej vymazali z mapy.

Zastavujeme se v jedné typické kuřárně a dáváme si vodní dýmku se slazeným čajem. Ten se zde pije tak, že si kostku cukru dáte do pusy a poté skrze ni cedíte čaj. Samotná kuřárna je pak obrovský zážitek. Je to jako hospoda v Česku, ale namísto piva zde mají štamgasti před sebou voďára a mění tabák za tabákem. Za čtyři vodní dýmky a tři čaje na jednoho jsme zaplatili asi 15 korun.

Abychom pořádně využili expirující íránská víza navštěvujeme ještě vesničku Kandovan, která je postavena v sopečné oblasti a domy jsou zde vytesány přímo do pískovcových skal. Hodně to připomíná Kapadokii, je to ovšem mnohem menší.

Následujícího dne jsme se vrátili do Tabrízu a za 300 tis. riálů/os. jsme se luxusním autobusem vypravili směr Van, Turecko, odkud nám za pár dní letí letadlo. Autobus byl plný Íránců, kteří do Turecka (jakožto jediné země na světě) nepotřebují pasy a jezdí tam na víkendové party za strýčkem alkoholem.

Tureckos brokovnicí na Nemrut Dah!  

V Turecku se opět dělíme na dvojice a bezstarostně stopujeme směr Van. První auto paradoxně patřilo Íráncům. Slečny měly šátky dávno sundané a zbyly jim jen sukně a lehká tílka. Ne všem ten striktní režim asi úplně sedí. Ve druhém autě seděl turecký geodet, kterému se pořád nedařilo skloubit řízení a čtení našeho slovníku, tak mi volant po chvíli předal a luštil česká slovíčka.

Kráter turecké sopky Nemrut Dah.

S Klárou jsme si udělali krátký výlet na sopku Nemrut Dah, jejíž obrovský kráter měří sedm kilometrů v průměru. Cestou nás bača pozval na čaj, chleba a olivy. Pak vytáhl z batohu brokovnici a ptal se, jestli bych si chtěl vystřelit. Bez váhání přikyvuji, bača zbraň láduje nábojem ráže 16 a dává mi ji do ruk. Zamířil jsem někam do svahu, namáčkl spoušť a pak mi u ucha vybuchl granát. Takovou pecku jsem vážně nečekal. Ruce se mi klepou, uši piští, vůbec nic neslyším. Mnohokrát bačovi děkujeme a lezeme si prohlédnout parádní kráter, uprostřed kterého je kiosek s příjemným chlapíkem a jezírko s horkými prameny.

Odpoledne se vracíme do Vanu, odlítáme letadlem do Istanbulu a poté do Budapeště. Ucho z výstřelu stále piští. Když po roce a půl píši tento článek musím přiznat, že si na nepříjemný pískot někdy ani nevzpomenu. Lepší se to, ale pomalu. Za tu ránu to však stálo!

 

Pětiminutové video z našeho výletu zachycující cestu Arménií i Íránem.


Sdílejte článek:


KOMENTÁŘEPřidat komentář  


 
 

Nejčtenější články

Náhodný článek

Tádžikistán a Kyrgyzstán
Měsíční putování přes sedla ve Fanských horách vysoká jako Mont Blanc - aneb jak si v Karakolu koupit oslíka, který vám přes Těrskej Alatau, část Ťan-šanu, přenese těžké batohy. Právem si oslice vysloužila jméno Šerpa!

Čti více...

O autorovi

pix

Jak možná z obsahu článků plyne, nejsem zrovna ten typ člověka který si potrpí na multi-hvězdičkových hotelech, každodenní horké sprše či snídani připravené obsluhou.... Čti více...