Za národními parky do USA
(září 2016)
Organizace SPIE mi pod podmínkou, že se zastavím na konferenci v San Diegu slíbila proplatit letenku, víza a pár drobností navíc. Nějakou dobu jsem váhal, zda-li mi to za to stojí, ale chuť po cestování přemohla odpor ke konferenci :-P
Shodou náhod byl 2 týdny po konferenci u San Francisca experiment, kterého jsem se měl zúčastnit, tak jsem svým cestováním vlastně ušetřil akademii peníze.
V sestavě Hanka, Martin, Honza a já jsme se tedy ke konci srpna vypravili do Kalifornie. Ještě před odjezdem jsem strávil dost času sháněním permitů, které je vhodné řešit alespoň půl roku před odjezdem.
Zde je mapa našeho výletu. Zaručeně pomůže :D
San Diego
Povinnou konferenci (ach ta práce...) jsme si během pár dnů odbili, zúčastnili se výborných rautů, prohlídli letadlovou loď Midway, krásný Balboa park, pláže u Coronado hotelu, půjčili auto a přes LA vyrazili k sekvojím.
Auto s automatickou převodovkou jsem řídil poprvé a ze začátku to vypadalo, že nevyjedeme ani z parkoviště. Po pár zkusmých tvrdých zabržděních levou nohou, když jsem pomyslně mačkal spojku, nám hlídač nakonec otevřel závoru a my mohli odjet. Řízení na obrovských amerických dálnicích je též parádní zážitek, zvláště když vám GPS zahlásí „Po 500 metrech sjeďte vpravo“ a vy se nacházíte v osmém pruhu...
Při plánování treků v Yosemitech jsme zjistili, že by bylo dost náročné trajdat si tam kudy se člověku zamane a tak jsme si rezervovali permit na tzv. High Sierra trail. Cesta začíná v NP Sequoia na Crescent Meadows a poté, co přeleze několik hřebenů spadne na východní straně pohoří dolů do údolí. Vzdálenost 115km, převýšení 7600m - zde je odkaz na mapy.cz, trasa byla vybudována cca 1930. V permitu je navíc obsaženo i povolení na výstup na Mt. Whitney (4421 m.n.m.), nejvyšší horu USA bez Aljašky, kam se jinak dá dostat pouze s velkým štěstím v loterii.
Sequoia NP
Čekal jsem velký stromy. Jsou to opravdu velký stromy. Fakt mazec. Během dvou dnů navštěvujeme nejznámější místa parku (General Sherman tree či Moro Rock), nejkouzelnější však podle mě bylo procházet se po malých pěšinkách bez lidí a připadat si v tomhle obřím lese jako trpaslík. Navíc jsme viděli i medvěda:)
High Sierra trail
Vyřídili jsme si permity, dostali bear cannistry a z Crescent Meadows vyrazili na výlet. Úplně se nám nepovedlo naplánovat množství jídla a věcí a tak na zádech táhneme celkem těžké potvory (další rok se mi to povedlo vyladit - viz Mallorka, Makedonie či Kolumbie s příručním zavazadlem).
Nemůžu si pomoct, ale američtí rangeři v košilích a kloboucích jak vystřižení z Médi Bédi na mě vždy působí trošku vtipně, zvlášť když vám s naprosto vážnou tváří dávají instrukce o tom jak se vysrat (tedy pardon, udělat hovínko) - „Na záchod jděte 100 stop od vody, vykopejte 6 palců hlubokou jámu, - do a poo -, toaleťák nezahazujte ani nepalte,...“ Obdrželi jsme též pytlíky, protože v oblasti kolem Whitneyho je hovínkatění v přírodě zakázáno úplně.
Trek je parádní, počasí přeje, pěšinka vytesaná do skály přechází přes obrovské žulové plotny, stoupá nahoru a dolů, krásné výhledy. Je však znát, že cesta je udělaná uměle a to především v serpentinách, které svým sklonem připomínají spíš rampu pro vozíčkáře. Je pravda, že i vysoké kopce člověk zdolá skoro po vrstevnici a moc se přitom nenadře, ale výškové metry přibývají opravdu pomalu. Od direttissimi to má zkrátka daleko, tak bych to řekl.
Žádného dalšího medvěda jsme už nepotkali, ale výhledy a všudepřítomní chipmunci se postarali o zábavu. Díky permitům člověk během dne navíc skoro ani nepotká další lidi a tak si může užívat divočiny. Některé dny jsme ze spacáků setřepávali ráno jinovatku, jeden den jsme se naopak naložili do termálních pramenů (Kern Hot Spring), které jsou zhruba ve 2/3 treku a tak horká koupel akorát přijde vhod.
Mount Whitney (4421 m.n.m.)
Spíme u Guitar lake, vstáváme v 6 ráno a stoupáme kilometr na Whitneyho. Jak již bylo vyzkoušeno (výstup na Damávand), výstup ze západní strany má tu nevýhodu, že se člověk na sluníčku příliš neohřeje. Po mnoha serpentinách se dostáváme na vrchol, což je především jen hromada suti, která však na východní straně končí dost vysokým srázem. Vzhledem k několikadenní aklimatizaci ve výšce kolem tří kilometrů lze na vrcholu celkem v pohodě pobíhat, čímž člověk pěkně štve ostatní turisty, kteří mají za sebou převýšení 2,5km a bez řádné aklimatizace pěkně funí.
Začalo se nám dost kazit počasí (na nebi jsme spatřili jeden mráček) a tak jsme sklesali dolů na Whitney Portal. Cesta je dost šílená, v první části 99 serpentin a 800 metrů a podobně to pokračuje i dál. Pivo! Z Whitney Portalu pokračujeme druhý den ještě celkem pěkným trekem a následně i stopem přes Alabama Hills do Lone Pine.
HST určitě můžu doporučit, krásná příroda. Oproti jiným kopcům známým z Evropy je tam člověk dost svázaný jedinou cestou a příliš mnoho jiných variant není. No, a dle wiki má tenhle trek rekord 15:46, což je určitě výzva do příště!
Abych dodržel časovou osu: Z východní strany Sierra Nevady jsme v rychlosti přejeli přes Yosemity do San Francisca, tam jsem byl týden zavřený v podzemí na experimentu, Honza s Martinem odletěli a my s Hankou jsme si následně půjčili auto a vydali se za žulovými velikány znovu. Tentokrát jsme tam strávili víc času, kvůli silnému dešti podnikli bohužel neúspěšný výstup na Half Dome, dotkli se El Capitana, koukli na vyhlídku Glacier Point (sice je to daleko, ale je to boží) a poté se z Tuolomne Meadows vydali na třídenní trek do „wilderness“. Viděli jsme kojoty:)
Pozn. k Half Dome:
Výstup možný pouze pokud vyhrajete loterii o permit. Ta je buď cca půl roku anebo dva dny předem. Den je to náročný převýšení slušné. Na samotný vrchol, kde je místy až 60° strmá skála vede jednoduchý žebřík se zábradlím. Příčky jsou někdy vzdáleny i 2 metry, mezi nimi jen skála. Když zaprší, je skoro nemožné po tom chodit. Poté, co jsme viděli skupinku lidí (shodou náhod Čechů), jak mezi proudy stékající vody pomalinku sestupují dolů, začali jsme o výstupu rozmýšlet. Když pak jeden týpek uklouzl a s notnou dávkou štěstí se po třímetrovém sklouznutí zachytil paží o jeden sloupek, rozhodli jsme se od výstupu upustit. Dost mě zarazilo, že v průvodcích přímo píšou, že žádné další jištění není potřeba. Moc nechápu proč, je to vážně strmá plotna končící dvousetmetrovou skálou. Za sebe bych se nestyděl vzít si s sebou ferratový set (ačkoli za sucha se to asi jeví jinak).
Když na dovolenou, nejlépe do hor. Když spát, nejlépe pod širákem, nebo pod stanem. Když přesun, nejlépe stopem. Vážně je road trip dobrý nápad? Jo!
Z Yosemit jsme zamířili do rozpáleného Death Valley. Včera sněžilo, dnes 50°. Tohle místo je určitě hodně zajímavý, ale víc než jeden až dva dny by mě to nebavilo. Viděli jsme stíhačky prolétávající kaňonem - zde doporučuji shlédnout video, na kterém je krom stíhaček dokonale zachycena vtipná radost Američanů.
Las Vegas - normálního člověka by v této krajině nemohlo napadnout žít, natož vybudovat takovýhle město. Hotely jsou zde jedny z nejlevnějších v USA, všude kasina v podobě neuvěřitelných kýčů, člověk při procházce městem jen žasne. Zvládli jsme prohrát $10.
V půjčovně jsme odevzdali Forda třídy economy a zapůjčili o něco méně ekonomického Forda Mustanga Cabrio - přece v té poušti nebudeme jezdit pod střechou. Zpočátku se vše snažíme dělat mechanicky, pomocí páček a strkat klíče do zapalování... Postupně ale všechny tyto zlozvyky odstraňujeme a používáme čistě elektronické ovládání. Z toho šíleného a zároveň i úžasného města jsme pak projeli kolem přehrady Hoover Dam přes Route 66 ke Grand Canyonu - stejně jako sekvoje jsou hodně velký stromy, tohle je zas hodně velká díra. Počasí nám sice nepřálo, ale možná o to zajímavější pohledy se nám naskytly. Jo, a nekrmte zvířata - viz příběh.
Dál míříme do Monument Valley, cesta kabrioletem je dokonalost sama. Několikrát prší, tak střechu stahujeme a zase otevíráme a koukáme na duhu. Po celé propršené noci se bojíme, že skály v týhle indiánský rezervaci snad ani neuvidíme, ale počasí se umoudřilo a tak se společně s jeepy kodrcáme mustangem po rozblácené cestě. Lidi v teréňácích nám závidí nebe nad hlavou. Dostali jsme se úplně všude, mustang je nejlepší čtyřkolka (též viz video) :D
Antelope Canyon u městečka Page - opět indiánská rezervace, takže po nás chtějí celkem slušné vstupné ($48/os), ale je to krásný. Místo, kde vznikají nejdražší fotografie světa přece musí být krásný. Večer trávíme na písečné pláži v kempu Lone Rock u místní přehrady. Při vjezdu jsme zjistili, že je to dokonce národní park, ale s našim Annual Pass to máme gratis. Ráno se přesouváme do místního Adršpachu - Bryce Canyonu. Hromada vysokých pískovcových věží všelijakých barev.. toš pěkné to je. Poslední zastávkou je Zion NP, kde podnikáme výlet na skálu jménem Angels Landing - opět to můžu jen doporučit a to včetně samotného příjezdu do parku. Výpravu do známé úzké soutěsky The Narrows ani zde tak populární canyoning bohužel nestíháme. Se zapadajícím sluncem frčíme k Las Vegas, kde se loučíme s mustangem (kámo, budeš chybět) a cestou LAS-PHX-LHR-PRG se vracíme domů. V letadle jsem strávil 39. noc.
Poznámka na závěr:
Pokud jste se už dostali do stádia, kde máte peníze a nemáte čas, doporučuji zpáteční letenku do Las Vegas. Tam si půjčte kabriolet a během třeba jen 5 dnů objeďte přilehlé parky (cca 1500 km), čímž navštívíte opravdu unikátní místa na celé planetě. Já nejsem vůbec žádný fanda do aut, ale jízdu tímhle krásným červeným sporťákem s nebem nad hlavou jsme si oba dokonale užili. A když je náhodou zima, pusťte vyhřívání sedadel i topení na nohy úplně na plno a jedete jak ve 30°!
Čtyřminutový sestřih z naší cesty.
Sdílejte článek:
KOMENTÁŘEPřidat komentář ⇑
