Pákistán KVAH

(červenec/srpen 2018)


(KVAH = Káťa + Vojta + Adam + Honza)

Celé povídání včetně fotek naleznete ve Fotoknize. Na vyžádání rád zapůjčím i papírový výtisk:)
Pokud chcete pouze vidět více fotek, zde je galerie.
...a pokud se místo čtení chcete kouknout raději na video, tak to naleznete na youtube.


Káťa:Vojto, kam pojedeme v létě na výlet? Ty moje dva měsíce prázdnin bych chtěla nějak využít – třeba Jižní Amerika! Mexiko!
Vojta:No, před pár měsíci jsem se vrátil z Kolumbie... Ale co bys řekla třeba na JV Asii, Mongolsko, pákistánský Karakoram, Altaj –
Káťa:Pákistán! Tam bydlí Kashif – kamarád z erasmu. Prý bude v létě doma, jelikož se tam žení jeho brácha. Já se ještě poptám...

Následovala pauza několika dní...

Káťa:Tak by prý bylo fajn, kdybychom se u něj stavili. Bydlí prý hned někde u těch hor, tak by to mohlo být cestou a třeba by se k nám přidal i na nějaký kratší výlet.

Při představě severního Pákistánu, jehož rozloha je větší než Česká Republika jsem si nebyl úplně zcela jist, zda-li to „město u hor“ bude zrovna v naší cestě. Když se pak Káťa později při pochodu v Alpách zmínila, že si možná ani nedokáže představit jak vypadá takový trek po ledovci, začal jsem si uvědomovat, že možná i slovo „výlet“ mohlo býti myšleno trošku jinak.

Nicméně – destinace by tedy byla, z kamarádů se přidal Honza s Adamem a já navrhl plán: Přílet do Skardu, trek směrem ke K2, přelézt sedlo Gondogoro La a vrátit se zpět do Skardu. Poté se dle času podíváme do údolí Hunzy nebo na Nangu Parbat. Vyšlo nám vše, krom toho sedla Gondogoro La.

Trasa našeho putování po Pákistánu

BaleníVíš kolik stojí převoz těla z Pákistánu?  

Po našem společném rozhodnutí už jen stačilo napsat kamarádům zvací e-mail: Adam se ozval snad ještě dříve, než jsem zmáčkl tlačítko „odeslat“ a po chvíli se přidal i Honza. Dalším to bohužel nesedělo časově a tak jsme zůstali čtyři.

Následovala hromada plánování: Na trek ke K2 prý potřebujete průvodce a prý mu máme dle agentur zaplatit$12.000/4 osoby – to určitě... (nakonec to dalo $2.000). Návštěvy pákistánské ambasády by stály asi za samostatný článek a nákupy jídla na 14-denní trek, kde nelze nic dokoupit asi též. Stanovili jsme si dávku 11.000 kJ/os/den, poslední den škrtli (něco třeba zbyde) a nakoupili 36 kg jídla. V karlínském bytě nás před odjezdem ještě navštívili kamarádi, přičemž Rišo se nás před odjezdem pokusil co nejvíce uklidnit. Nejdříve dal Adamovi radu na cesty: „Nezomri tam“ a poté se začal zajímat o náš byt, protože nám už ho vraj nebude viacej treba. Posléze se omluvil za své nevhodné poznámky, avšak při odchodu nám vzkázal, ať nerobíme žiadne hovadiny a sdělil nám cenu za převoz těla do ČR.

Skardumalé a zaprášené městečko někde hluboko v horách  

Po odletu z Prahy a přestupu v Dubaji spíme na letišti v Islámábádu. Na naši bezpečnost dohlíží několik vojáku se samopaly. Teď je to pro nás zvláštní pocit, ale vězte, že během měsíčního pobytu si na tento obrázek člověk zkrátka zvykne.

Ráno další let, poušť, obří kopce, voják s kalachem,... Tyjo, jsme tu. Ve Skardu. Ve městě, které je a vždy bylo výchozím bodem pro všechny slavné horolezce, co kdy zatoužili vidět královnu hor. Stejně jako my teď.

Pohled na řeku Indus z pevnosti Kharpocho tyčící se nad Skardu.

Míříme k oddělení (tj. stolečku v letištní čekárně), kde se zapisují přiletivší turisté. Ty běžnější zde na letišti vyzvedne někdo z cestovky a odveze do hotelu. Náš způsob příletu však místní trošku rozhodil:

Turistika, nebo lezení?
Hmm, turistika – jdeme do base campu K2.
Aha, takže lezení. Máte permity?
Noo, ještě ne, snad určitě budou!
Ok, a kde budete spát?
Nevím, asi v hotelu, ve Skardu je jich hodně. Máte nějaké doporučení?

Jelikož chudák paní musela ve formuláři vyplnit všechny kolonky, tak nám raději domluvila hostel jménem Insaf Guest House. Po ubytování jsme vyrazili do víru města. Chvíli nám trvalo zjistit, že se zde jezdí stejně jako v Anglii, tj. vlevo. Této skutečnosti ze všeho nejvíce napovídal volant umístěný na pravé straně auta, styl jízdy řidičů již o něco méně. Je však pravda, že auta se zde míjejí převážně pravými boky, což však doprovází neustálé troubení, které lze přeložit různě dle situace od „Ahoj!“ přes „Předjíždím“ či „Myslím si, že přednost mám já“ až po „Bacha! Jedu fakt rychle a nemůžu prudce brzdit, protože mám na střeše 10 lidí, z nichž jeden sedí na motorce!“.

Skardu. Malé a zaprášené městečko někde hluboko v horách.

Ve městě jsme našli mountain shop, kde pořizujeme plynové bomby. „Hi, I'm Muzaffar from Nazir Sabir Expedition, your guide.“ – ozvalo se najednou ode dveří. Očividně nebylo ani zapotřebí ptát se jestli jsme Češi... „Zkoušel jsem vás najít v guest housu, ale řekli, že jste na bazaru. Sultán (úředník z Islámábádu) z mailů a vámi požadovaných služeb usoudil, že nás nejspíš kontaktujete sami. Víte, my na většinu expedic čekáme na letišti a pak je zavezeme do hotelu.“ Zavezl nás do kanceláře, kde jsme vyřídili potřebné písemnosti a dohodli se na odjezdu do kopců.

Po večeři v pochybném podniku „Skardu Inn“ (kde jsme dostali, jak jinak, kuře s rýží) jsme přešli do kavárny, kde se nám při objednání kávy omluvili, že kávu zde nemají. Ani nás to vlastně nepřekvapilo. Majitel však vyběhl ven, sedl na motorku a za pár minut byl zpět s balíčkem rozpustné kávy, kterou nám pak během chvíle přinesl hotovou ke stolu. Vtipná situace pak pokračovala, když jsme nasedli do taxíku a jeho řidič se nás vyptával, proč bydlíme tak daleko a proč jsme se neubytovali hned někde v centru jako ostatní turisté.

Je tam levný hostel.“ zněla bez váhání naše odpověď.
Taxikář se zamyslel, pokýval hlavou a zeptal se: „Vy jste Češi?
No, ano?
Aháá, Češi! Ti chtějí vždy levné ubytování, levný transport, žádné nosiče, vaří si svoje jídlo, spí v malých stanech... Jó, Češi, to já znám.

A tak jsme tu s našim stylem cestování očividně nebyli první.

Trek po ledovci Baltoro ke K2Šiel, šiel, za vďialeným cielom  

V 5:30 ráno se před našim hostelem objevil jeep Toyota Landcruiser i s Muzaffarem (guide). Naložili jsme ještě dva nosiče a v naplněném autu (3 vepředu, 4 vzadu a 1 na blatníku) vyrazili do Askole – dobrodružství začalo.

Na cestě mezi Skardu a Askole

Od této cesty vedoucí do osamělé vesničky Askole ztracené v hlubokém údolí obklopeného obřími kopci jsem očekával mnohé: Ze začátku trošku asfaltu, který postupně mizí, pak neustále zhoršující se rozbitou cestu svízelně zařezanou do strmých a nezpevněných srázů padajících někam hluboko do rozbouřené řeky, děsivé mnohatunové kameny visící v uschlém blátě přímo nad cestou ale i úžasné výhledy na okolní kopce. Vše se splnilo. Kvalitu, náročnost a silné pocity z této cesty dlouho nic jiného nepřečí. Alespoň v to všichni doufáme (v tu dobu jsme samozřejmě ještě nevěděli, že cesta zpět z hor bude ještě zajímavější).

Druhého dne započínáme trek směrem ke K2 – druhé nejvyšší hoře světa (bez jakýchkoli ambicí dosáhnout jejího vrcholu). Muzaffar má k sobě jednoho nosiče, který mu nese vše krom menšího baťůžku a deštníku, my zatěžujeme toho druhého. Celkově každý z nich nese 25kg + vlastní věci, my máme po 25kg a Káťa 16. Honza už ráno stihl zlomit jeden kolík od stanu.

Cesta celou dobu vede jediným údolím, ztratit se tu příliš nelze. Oproti nám scházejí nosiči i čtyřnohá zvířata, u nichž přemýšlíme, jestli se jedná o osly, koně, muly či mezky... Adam si to vysvětlil po svém: „Všetko sú to koně, ale pravda, že nektoré sú aj trošku pančované.

Baltorské katedrály

Jednoho dne se v dáli před námi zjevil Broad Peak – první osmitisícovka! Při pohledu na mapu a vzdálenost, kterou jsme za dva dny ušli si však v kopcích připadáme jako beznadějní trpaslíci uvězněni v krajině obrů.

Jednu ze zastávek na oběd jsme dali u kamenné chatrče, na níž bylo napsáno „Cool drink avileable“, přičemž jsme uvnitř dostali „du chai“, tj. horký čaj s mlékem. Celou situaci však zachránily stylové plecháčky, na nichž byl vyobrazen Mao Ce-tung.

Na večeři si dáváme kuskus se sušenými olivami z Billy a sušeným rajčatovým protlakem – zkrátka jídlo jako pro krále. Do reality nás však po chvíli uvedli Japonci, jenž se posadili k doneseným stolečkům, na které jim po chvíli bylo naservírováno kuře pěti vůní. K večeři jim svítila elektrická lampa poháněná dieslovým agregátem.

Honza si dává MANU. Ne všem tento božský nápoj chutná, já osobně však můžu doporučit.

V krásném kempu Urdukas s výhledem na ledovec a okolní kopce si dáváme půl dne odpočinek a stavíme přístřešky abychom se schovali před pečícím sluncem a dotěrným hmyzem. Adam: „Ten stan používám iba jako moskytiéru proti muchám. Nespím a som pripraven viesť rozhovory na vysokej intelektuálnej úrovni. Prehrál som.

Další den jsme konečně došli ze suti na krásný bílý ledovec! Počasí stabilní, pořád koukáme na Broad Peak až do té doby, než se nalevo objevila krásná a vysoká stěna Masherbrumu. Ač nemá ani 8000, vypadá naprosto parádně. Večer testujeme naše mačky a cepíny na ledových krách v okolí kempu Goro II. Nikdo z nás netušil, že se budeme učit lézt po ledu zrovna uprostřed Karákóramu ve výšce 4000 m.n.m. Ale proč ne, na přechod sedla Gondogoro se nám to bude hodit. Příprava podle mě tedy dostatečná.

Ledové kry na ledovci Baltoro. Proč se nenaučit lezení v ledu právě zde, na severu Pákistánu ve výšce 4000 m.n.m.?

Konečně přicházíme na místo zvané Concordia, odkud by měla být vidět K2. Ta je bohužel zahalena v mracích a tak vaříme polívku, zalízáme do stanů a upadáváme do kómatu (spánkem bych to nenazval).

Na konci treku ke K2. Kopec je to vskutku velký.

Wake up! K2 is visible!“ slyšíme Muzaffara vzrušeně poskakovat kolem našeho kempu. Vytrženi z nejhlubšího bezvědomí vykukujeme ze stanů a nestačíme žasnout. Zapadající slunce vytváři spolu se zbytky mraků dokonalé zlaté kulisy doplňující již tak úžasné velikány vyrůstající ze širokého a plochého ledovce rozprostírajícího se všude kolem nás. Foťáky cvakají, oči se kochají a duše nestačí plesat.

Tam někde v mracích se skrývá Masherbrum.

Podnikli jsme výlet směrem ke K2 a druhého dne chtěli zamířit k sedlu Gondogoro (cca 5600). Jenže ono prší, prší a prší. Celou noc jen prší. Ráno to točíme a stejnou cestou jdeme zpět do Askole. Je to zdlouhavé, je to šílené, ale jde to. Nahoru to bylo 6 dní, dolů jen čtyři.

Nosiči na mostě u kempu Jhola.

Cesta jeepy zpět do Skardu byla díky lijákům dost zajímavá. Místy ji bylo nutno kvůli sesuvům upravit krumpáčem, v jedné zatáčce jeden z jeepů zapadl do brodu a po dalších pár kilometrech kus cesty dokonce úplně chyběl. „Jak jakože chybí?“ – nechápeme. Nicméně jsme naložili batohy na záda, rozloučili jsme se s řidičem a za zatáčkou se nám situace vyjasnila. Zhruba tři sta výškových metrů svahu o šířce bezmála dvou set metrů zkrátka zmizel v údolí a s ním i cesta. Opatrně překonáváme sypké suťovisko a nasedáme do jeepů čekajících na jeho druhé straně.

Ve Skardu jsme následně oslavili nezávislost Pákistánu na subkontinentu jménem Hindustán, nebo-li Indii. Tohle jméno však očividně někteří dost neradi vyslovují. V rámci oslav jsme byli jakožto cenění turisté pozváni na VIP tribunu, odkud jsme společně se všelijakými papaláši sledovali zápas v pólu. Dále jsme navštívili turistický resort Kachura lakes a přesunuli se do údolí Hunzy.

Kachura lakes nedaleko Skardu. Vypadá to pěkně, ale je to zkrátka jen turistický resort lákající bohaté Pákistánce.

Na hlavní cestě nás v devět ráno nabírá dohodnutý autobus ve směru Gilgit. Jedná se o dost malý transporter Toyota Hyace, do kterého se jim však povedlo nacpat pět řad sedaček, přičemž na každou se mají vlézt čtyři lidi. Tímto dokázali zvednout kapacitu malinkého vozítka na neuvěřitelných 19 lidí. Další cestující se věsí na zadní žebřík a sedají na střechu. Cesta je dost šílená, asfalt nikde, samé zatáčky, svodidla chybí a 300m pod námi obrovské peřeje rozbouřeného Indu. Postupně zjišťujeme, že místa vně vozu jsou možná daleko bezpečnější, jelikož v případě pádu do propasti je možné vozidlo velice rychle opustit. Ve svahu pod cestou jsme nicméně za celou cestu viděli pouze jeden kamion. 170 kilometrů jsme jeli osm hodin zmáčknutí ve čtyřech na zadní sedačce jak sardinky. Zkrátka jedna z těch šílenějších cest. Co je však nutno podotknout – bylo to levné!

HunzaRáj v Pákistánu?  

Až přijedete do údolí Hunzy tak uvidíte, že je to mnohem více zelené než tady a že tam jsou velmi dobří lidé.“ říkal nám Muzaffar v Askole. Po výstupu z autobusu nám chtěl jeden chlapík jménem Izhar pomoci s ubytováním. Řekli jsme, že hledáme místo na stan. On na to, že můžeme přespat zdarma u něj na zahradě – ačkoli sám provozuje guest house, který má však především pro Pákistánce. Ty ale prý až tak v lásce nemá. „Jak to? Ty jsi též Pákistánec!“ „No, to jo, ale z Hunzy!

Údolí Hunzy, pohled na Karimabád a Aliabád z pevnosti Baltit Fort. Oproti Skardu se to tu díky systému vodních náhonů mnohem více zelená.

Odpoledne jsme koukli na pevnost Baltit Fort a následně se prošli uličkami Karimabadu. Co nás okamžitě bilo do očí byly všudypřítomné ženy, z nichž některé na hlavách ani neměly šátky. „V Hunze jsou ženy rovny mužům a pracují i ve všech zaměstnáních. Normálně jim dáváme vzdělání, aby měly taky svůj vlastní názor.“ informoval nás Izhar.

V restauraci „Hidden Paradise“ jsme si na večeři objednali dle doporučení několik různých jídel a ani jedno z nich nebylo kuře s rýží! Výborná změna. Poté jsme navštívili „Café de Hunza“, kde nám normálně dali první nerozpustnou kávu v Pákistánu, což byl zážitek především pro Káťu a Honzu. Když nám pak večer strejda Izhara slíbil pálenku z hroznů, tj. grapu, nebo-li čaču, byli jsme o jiné mentalitě lidí v tomto údolí již naprosto utvrzeni a začínalo se nám tu velice líbit.

Typická ulice v Aliabádu. Zde jsme si pořídili šalvár-kamíz.

A jak je to vlastně s tím pitím, když jste muslimové?“ vyzvídám od strejdy (který mimochodem zná Muzaffara a též dělá guide). „Jó, ono to je napsáno v knize (Korán), že by muslim neměl pít alkohol, ale tady v údolí Hunzy je to celkem tradiční pití.“ odpověděl s úsměvem na rtech. V Pákistánu přitom pro všechny muslimy platí úplná prohibice a alkohol lze legálně koupit jen v některých vybraných hotelech. Bohužel nikdo nepochopil naši vysokou potřebu tento nápoj ochutnat a tak z toho nakonec sešlo.

Plán, jenž se nám na pákistánské poměry povedl zorganizovat neuvěřitelně rychle: Čtyři dny strávíme na horách s výchozím místem v Hoparu, koukneme se na nejvýše položené alpské jezero v Pákistánu jménem Rush Lake a na přilehlý vrchol Rush Peak (5073 m.n.m.) a následně vezmeme taxíka, co nás zaveze až ke Kashifovi do Abbottábádu.

Trek kousek od vesničky Hopar. Hned vedle ledovce je krásné zelené údolí a plno života.

Osobně můžu říct, že tato oblast se mi opravdu hodně líbila. Oproti treku ke K2 zde bylo zeleno, na loukách se pásly ovce, kozy, krávy i jaci, nemuseli jsme jít celou dobu pouze jedním údolím, ale byla zde možnost vystoupat i do kopců a užít si parádní výhledy na okolní sedmitisícovky. Jelikož jsme měli štěstí, tak jsme z Rush Peaku zahlédli i 150 kilometrů vzdálenou K2. Když jsme si dali pauzu na jeden trošku střídmější oběd, tak to Adam okomentoval slovy: „To je ako taký cigánsky hemenex. Bez vajíčka, bez slaniny, len tak s chlebíkom.

Náš tým na vrcholu Rush Peaku (5073). Průvodce, kterého jsme zde měli spíše z donucení, nám prý hlídal batohy a na vrchol s námi nešel.

Po návratu do Karimabadu jsme byli pozváni, abychom společně s rodinou Izhara oslavili svátek oběti, aneb Eid al-Adha. S rozsáhlou rodinou jsme sedli do obýváku, dali si čapáty s máslem, místní se následně pomodlili. Beránek čekající venku na popravu dostal kolem krku kytičky a vyrazili jsme na obětní místo – travnatý plácek mezi domky. Obětní rituál by se dal nazvat jedním slovem – jatka. Dohromady 22 zvířat zahrnujíce berany, kozly a býky zde stálo frontu na to, aby jim po byl přečtení obětní písně podříznut krk, krev, kterou muslimové nekonzumují, vypuštěna do jedné z pěti vykopaných jam, kůže stažena a maso zpracováno. Je zvláštní pozorovat, jak se zvířata určena k porážce beze strachu pasou, zatímco jen o pár metrů vedle ty ostatní postupně vypouští duši. Všude mezi tím se navíc motají malé děti a se zájmem pozorují dění kolem sebe.

Karakoram highwayaneb life-changing experience  

Ano, o KKH jsme už slyšeli hodně, ale naštěstí do ní PK armáda investovala dost peněz a tak z ní byla před pěti lety většina opravena. Na těchto vzácných místech je asfalt, svodidla a dokonce i bílé čáry, ze kterých si však pákistánští řidiči nedělají těžkou hlavu – i proto pak naše cesta asi dopadla tak, jak dopadla.

Měli jsme štěstí na dobré počasí a tak kus za soutokem řeky Indus a Gilgit, kde se setkávají 3 největší pohoří světa (Himaláj, Karákóram a Hindúkuš), na nás vykoukla nádherná Nanga Parbat. Kocháme se krásou její Diamírské stěny a děláme společné foto.

Nanga Parbat při pohledu od řeky Indus.

Oblast kolem města Chilas je známá i v rámci Pákistánu kvůli Talibáncům, kteří zde žijí a čas od času se zde stane nějaký incident ve smyslu ostřelování osobních aut a podobně. Jak se k Chilas přibližujeme, okolní Pákistánci nosí čím dál delší vousy a přibývá zde i ozbrojených vojáků včetně obrněných jeepů s kulomety na střeše. Na křižovatce Gilgit-Chilas-Babusar Pass ležící ve výšce pouhých jedenáct set metrů nad mořem naštěstí odbočujeme směrem na horský průsmyk Babusar, který má přes 4000 metrů. I zde však kvůli potenciálnímu nebezpečí navíc přidělují turistům do auta eskortu, tj. policajta se samopalem.

Serpentiny do sedla jsou opravdu šílené – přeci jen stoupáme 3000 metrů na pouhých 40 kilometrech. S přibývající výškou se zadýchávají nejen lidi, ale i auta: Zařadit jedničku, pořádně to rozjet, hodit tam dvojku, v zatáčkách rozhodně neztrácet rychlost a pak kličkovat po silnici zleva doprava, aby ten kopec nebyl tak prudký. Když rychlost dojde, dát tam znova jedničku, rozjet to a tak stále dokola. Pohled na auta i motorky táhnoucí se líně do kopce je opravdu velmi vtipný.

Jak to taky může dopadnout při přepravě na Karakoram highway...

Při sjezdu kličkujeme mezi všudypřítomnými závaly a stejně jako ostatní auta se vždy na tu svojí stranu vracíme na poslední chvíli. Řidiči při předjíždění do zatáček troubí a věří, že protijedoucí auto tam buď není, nebo uhne. Tento způsob velmi dobře vychází. Většinou. Zatáčka – auto v protisměru na naší straně – brzda a úhyb – obě auta však na stejnou stranu – BUM! Všichni jsme naštěstí v pohodě, protijedoucí jeep má jen pomačkanou masku, ale čumák našeho auta je pěkně sešrotovaný. Kolem se seběhlo tak 30 lidí a všichni s velkým zápalem řeší vzniklou situaci. Ve zkratce: V protijedoucím autě seděl místní policajt a ten má samozřejmě větší pravdu dokonce i než turisté. Tři hodiny jsme čekali na policejní stanici, abychom podpořili našeho řidiče, jenže o naši verzi očividně žádný z policajtů neměl příliš zájem.

Na cestu do Abbottábádu nám pak bylo domluveno malinké krabicoidní Suzuki s lavičkami naproti sobě, kde jsme se ještě pěkný pár hodin mačkali. Vyrážíme za stmívání a tím nastává to pravé karákóramské silniční peklo. Šílená jízda připomínající rallye, při níž brzda střídá plyn, zatáčka střídá zatáčku, auta se za neustálého troubení se zapnutými dálkovými světly vyhýbají do protisměru častým zásypům a dírám v rozbité cestě a my se v tom zmatku řítíme tmou vstříc Kashifovi. Inšalláh.

Adamův komentář: „Po výstupu z maršrutky buď můžeš políbit zem, nebo se pozvracet. Záleží na tvém náboženském vyznání.

Abbottábád & Islámábádpo stopách bin Ládina  

Kde jinde byste hledali kalašnikov z korálků, když ne na pouti v Pákistánu?

V Abbottábádu (ano, ve městě kde údajně Američané zatřelili Usamu bin Ládina) se štastně setkáváme s Kashifem, který nás ubytovává a hostí u sebe doma. Po těch kopcích je to krásný odpočinek. Jedním z našich cílů byla turistická pouť na místě Harnoi Point. Bylo zajímavé pozorovat oblečené kluky jezdící po tobogánech, lidi na postelích ve vodě máčejíce si nohy, výrobky z korálků pro děti ve tvaru kalašnikovů či střelbu ze vzduchovky na terč, za kterým běžně chodí lidi. Dali jsme si kukuřici.

V Islámábádu jsme druhého dne navštívili hlavní pákistánské „památky“: : mešita Faisal, Pákistánský monument, poštu na poslání pohledů (jeden stál opravdu 40 rupií), nákupní centrum na nákup triček a kávy pro závisláky.

Na letišti všechny mateme svými obleky. Především na mě často mluví urdsky a myslí si, že jsem Paštun z Kvéty. Jinak na nich jde vidět, že mají ohromnou radost z toho, že se nám tu líbilo a že nosíme pákistánské oblečení. Na letišti jsme potkali Edjhara, bráchu Izhara z Hunzy, který se vrací na jih do Karachi. Inu, Pákistán je malý.

Dubai...stačilo jednou  

Fontána v Dubai pod nejvyšší budovou světa.

Je mnoho lidí, kteří si plní své sny letem do Dubaje. Když už tam přestupujeme, proč bychom se tam též neporozhlídli, žejo? Stačilo nám jen pár hodin, abychom se shodli, že na běžnou návštěvu to zatím bylo nejhorší město ze všech.

Na letišti nás přivítalo slunce, jenž přes silný opar vypadalo jako měsíc. Tepla však stále dokázalo produkovat více než dostatek. Venku je přes 40°C a člověk se tak na ulici okamžitě zpotí načež ho zmrazí všudypřítomná klimatizace. Všechno je tu daleko, chodit nemá smysl. Koukli jsme se na luxusní hotel Burj al Arab a vykoupali se v moři na přilehlé pláži. V moři se koupat skoro nedá, páč má 35°C a my z něj vylezli ještě více zpocení, než jak jsme tam vlezli. Aneb do termálních lázní byste taky nešli za parného letního dne. U největšího obchodního centra jsme se pod nejvyšší budovou světa koukli na největší fontánovou show. Ta byla alespoň opravdu pěkná.

Vyzvedli jsme si uschované batohy na terminálu 1 a hle – na terminál 2 se v noci lze dostat pouze taxíkem. Příšerný... zlatý Pákistán.

 

Video z naší cesty po Pákistánu. Má to teda skoro půl hodiny, ale určitě to stojí za shlédnutí. Přeji pěkný zážitek.


Sdílejte článek:


KOMENTÁŘEPřidat komentář  


 
 

Nejčtenější články

Náhodný článek

Pákistán KVAH
Nejvyšší bod, který jsme v oblasti osmitisícových hor navštívili byl Rush Peak položený 5098 m.n.m. To je každopádně slušná výška, ale pořád o 3,5 kilometru nižší než K2! Kromě známého treku po ledovci Baltoro jsme se vydali i do krásného údolí Hunzy.

Čti více...

O autorovi

pix

Jak možná z obsahu článků plyne, nejsem zrovna ten typ člověka který si potrpí na multi-hvězdičkových hotelech, každodenní horké sprše či snídani připravené obsluhou.... Čti více...