Kolumbie
(srpen 2017)
Email: Přijeďte na konferenci do Bogoty! „Hele, Jardo – nepošleš mě v létě na konferenci do Jižní Ameriky?“ „Do Kolumbie? To zní dobře, tam se asi jinak moc nepodíváš, co?“ „Hmm, tak šéf říkal, že peníze na letenku má.“ „Co?! Já si dělal prdel :D“
Vzhledem k mé účasti na studentské konferenci v Bogotě byla cesta do Kolumbie částečně podpořena studentským grantem a já si pak mohl o to víc užívat cestování po téhle rozmanité zemi. Když jsem hledal letenky, tak na mě vyskočila možnost s přestupem přes Toronto. Při pohledu na mapu jsem se ujistil, že je to fakt dobrá kravina – ehm, počkat: „Čau Míro! Hele, nebudeš mít náhodou v srpnu pár dní volna? Jo? Tak já bych se u tebe v Torontu zastavil!“ A tak jsem se podíval i do Kanady, kde jsme podnikli dobrodružný výlet na kanoích. O tom však pojednává jiný článek.
Po oznámení mé cesty byl vznešen dotaz, zda-li bych nemohl přivézt trošku toho bílýho prášku, jímž je oblast Latinské Ameriky dost proslulá. Po přečtení upozornění, že při odletu ze země může dojít ke kontrole zavazadel ve formě, která porušuje mezinárodní pravidla letecké dopravy, jako třeba propichování batohu sondami za nepřítomnosti vlastníka, jsem od tohoto plánu upustil. Mimoto jsem z batohu odebral nafukovací karimatku.
Příjezd do Kolumbie vystihuje následující krátký rozhovor, jenž se odehrál hned na letišti:
„Where can I buy a bus ticket?“
„¿Qué?“
„Fuck..“
Po trošku komplikované dopravě autobusem (metro v tomto 8 milionovém městě bohužel nemají) jsem dle GPS došel na ulici, kde má být Washu Washu hostel pro konferenční účastníky. Za posprejovanými dveřmi jsem ho prve nehledal, leč našel. Nikdo zde nemluví anglicky, ale dostal jsem se na pokoj mezi ostatní studenty. Ten má 3x5 metrů a 4 dvoupatrové postele. Škoda, že neteče teplá voda, jinak fajne. K mému malému překvapení ani studenti nemluví anglicky. Počkat, v mailu psali něco o mezinárodní konferenci, tak co je? No, mezinárodní ano, ale očividně pouze v rámci Jižní Ameriky =D
Večer se přidávám k ostatním studentům a jdeme do muzea Fernanda Botera. Maloval tlustý lidi.
Detaily o konferenci zde asi popisovat nebudu, nicméně už při registraci byly s mojí absencí španělštiny jisté problémy. Úvodní slovo si vzal profesor, který zdůraznil, že byl velmi dobrý nápad mít přednášky v angličtině, jelikož si to studenti alespoň natrénují. Rozhodně nemohu nesouhlasit. Hned druhá přednáška začala větou „Sorry, I don't speek inglés so my presentation is español.“
Z Bogoty jedu přes Ibagué do Juntas. Nastoupení do skoro prázdného autobusu rozhodně nebyla výhoda, jelikož jsme museli čekat další 2 hodiny, až bude dostatečně plný. Z Ibagué dál dnes prý nic nejede, tak se přidávám k nějakým lidem do jeepu. Množství cestujících tentokrát naopak převyšuje jeho kapacitu, tak házím batoh na střechu, nohy na blatník a pevně se drž! Jeep se řítí noční džunglí směrem k termálům Cabin el Rancho a krom prachu za ním zůstává i silný odér z marihuany.
Probouzím se ve spacáku na terase domu, který je obklopen horami porostlých džunglí a pralesem. Místní mě upozornili, že to není džungle, ale normální les. Dle mého názoru však v normálním lese nerostou bromélie, deseti metrové kapradiny ani stovky dalších prazvláštních kytek. V termálním potůčku dávám společně s huliči trávy parádní koupel a zahajuji výstup směr vrchol sopky Nevado del Tolima (5215). Cestou si vyrábím hůlku z bambusu, abych pak na sněhu moc neklouzal a z kopce šetřil kolena. Džungle (či „les“) se vzrůstající výškou ustupuje ustupuje a začíná úžasný ekosystém zvaný paramo.
V noci mi je pěkná kosa a to i přesto, že jsem si pod tenkou alumatku dal nalezený igelit, pláštěnku a zbytky svého oblečení. Asi je to tím, že jsem ve výšce 4000, venku sněží a já mám spacák vyznačující se velmi nízkou váhou a extrémem +4°. Batoh má holt jen 30 litrů a já na něčem přece ušetřit musel, ne?
Ráno poskakuju kolem stanu jak střelenej ratlík, dělám dřepy, mávám rukama a snažím se tu promáčenou hromadu věcí sbalit aniž bych při tom zmrzl. Své utrpení jsem se navíc rozhodl natočit na kameru a tak mrznu o to víc. Sněžení vystřídal déšť a tak nemířím na vrchol, ale sopku obcházím po vrstevnici dokola. Večer se počasí lepší a tak se západem slunce lezu směrem vrchol až do 5000 z opačné strany než jsem byl ráno. Výhledy úžasné, vítr mi do obličeje fouká krásný bílý prašan, na vrchol to bohužel nestíhám – s nastávajícím soumrakem nastává opět pekelná kosa. Než jsem si u stanu stihl uklidil boty, tak mi úplně zmrzly na kámen. To samý ponožky. Jej, jak já se těším na ráno...
Venku prší a sněží. Ještě je tma, ale kvůli tý kose stejně nespím, tak zahajuji vstávací proces, při kterém si vařím vločky a čaj. Horký hrnec pokaždé pokládám na zmrzlé ponožky, aby stihly trochu roztát dřív než si je nasadím.
Rozblácenou cestou klesám do údolí Cocora. Krásné paramo postupně mizí, bláta přibývá až je místo cesty jedno velké oraniště. K večeru přicházím k domečku Acaimé, aneb Case del Colibrí, tj. Dům kolibříků. Je naprosto úžasné ty malinké a neuvěřitelně rychlé ptáčky pozorovat. Snažím se je fotit, ale na většině fotek je jen větvička, která říká: „Zde před chvílí seděl kolibřík.“
Dnes jsem si dokonce zaplatil i za ubytování – místo ve stodole. Všude na zdech visí pěticentimetroví chlupatí pavouci a tak si pod střechou stavím stan. Chci se konečně vyspat a nemám zájem o to, aby mi tohle běhalo v noci po ksichtě.
Valle Cocora (čti (b)adže kokora), to jsou palmy a palmy. Krásné štíhlé a 50 metrů vysoké palmy, kterým se v tomto údolí mně z neznámých důvodů velmi dobře daří. Po příchodu do civilizace začínám stopovat do vesničky Salento a pak směr Pereira. Ne že by zde stopovat nešlo, ale když kolem mě během deseti minut projel už pátý autobus mířící přímo do města, tak jsem nízkým cenám podlehl a rychle přesedlal na tento buržoazní styl dopravy.
Jelikož mám po svým dobrodružství v horách asi chřipku, tak si z Pereiry pamatuju jen to, že všude byla cítit tráva.
Dál se přesouvám do Medellínu (čti Mededžin) a to šílenou šestihodinovou jízdou busem přes hory a doly. Kolumbijští řidiči jsou očividně velmi věřící, jinak by nemohli přes dvojitou čáru s autobusem plným lidí předjíždět v zatáčkách kamiony. Oni totiž věří, že v protisměru zrovna nic nejede. Snažím se konvertovat k jejich víře co nejrychleji to jen jde.
Medellín – město rozlízající se z údolí do okolních prudkých svahů, ochutnávám místní jídla a průvodce mi dělá Maritza – slečna, kterou jsem potkal na konferenci v Bogotě. Dobrý je čaj z koky.
Po polobrobdělé noci na autobusovém vagzále pokračuji dál do Guatapé. To je nádherná barevná vesnička, vedle níž je stejnojmenná přehrada a hlavně taky obří skála. Kupuji zde strašně ošklivé a kýčovité pohledy, které si místní očividně moc neposílají. Dál jsem stopl kamioňáka do Bucaramangy. Ten sice umí jen španělsky a o Evropě nemá ani ponětí, ale pokecali jsme si dobře (i když nevím o čem). Ve chvílích ticha neustále opakoval „República Checa“ – asi to nikdy neslyšel a chtěl pak machrovat před kolegy. Kempíme někde uprostřed džungle, na pivo mi přistála nějaká patnácticentimetrová potvora podobná kobylce.
Skrze ne příliš zajímavý Chicamocha kaňon jedu přes San Gil do (prý) nejkrásnější vesničky v Kolumbii – Barichara. Barevné domky, půlmetrové kamenné obrubníky, namísto taxíků tuk-tuky zde zvané chiva a tak dále. Tož pěkné to tam mají.
Moje cesta pokračovala dál kolem Laguny de Iguaqué, kde jsem se celý den toulal sám krásnou krajinou paramo a odpoledne přišel k výstražné ceduli, na které bylo v opačném směru napsáno: „El paso prohibitat“ – kdo to měl tušit? O pár kilometrů dál jsem zjistil, že jsem prošel národním parkem, kam se platí i vstupné. Nu co už. Při odchodu z parkoviště jsem omylem stopl auto až do vesničky Villa de Leyva – taky nejkrásnější v Kolumbii a známá především kvůli svému obřímu náměstí.
Dál to bylo město Zipaquirá a „Catedral del Sal“, kde jsem dostal osobního průvodce, jelikož nikdo jiný nechtěl poslouchat výklad v angličtině, pak nejvyšší vodopád v Kolumbii „Cascada Chorrera“, o jehož prvenství snad neví ani místní Kolumbijci a „Cerro de Monserrate“ odkud je krásný výhled na Bogotu.
Tam někde na pláních, když byla totální mlha, pršelo a fučelo – prostě hnus, jsem vyzkoušel Pavlíčkův boj proti vichru a dešti s deštníkem. Pravděpodobně jsem uspěl, jelikož deštník zůstal ze své vnitřní strany relativně suchý. Sebe jsem pak usušil v místním kiosku, kde mi dali na zahřátí nápoj zvaný panela, což byla hrozně sladká horká voda, ve které plavaly kusy sýra. Nadšenému číšníkovi jsem musel jsem říci, že to bylo dobré.
Kolumbie je super. Místní jsou rádi, že se jim tam po všelijakých nepokojích vrací turisté a jsou velmi vstřícní. Často sice neumí jinak než Španělsky, ale rádi si s vámi popovídají i když umíte říct jenom „Hola!“ V Bogotě se za mnou za bílého dne na ulici plné lidí rozeběhl borec a už 20 metrů ode mě začal křičet „Kokain! Hey, kokain!“
Tak adios!
Osmnáctihodinový přestup v Torontu se snažím využít co nejrozumněji: 4h spánku, 5h v autobusech, 6h čekání na letadla a busy, 2.5h čučení na nějaký velký vodopád a 30 minut v centru Toronta obklopen mrakodrapy. Zkrátka dobře zužitkovaný čas i peníze.
Video z cesty. Na mé poměry se jedná o střihatelský majstrštyk.
Sdílejte článek:
KOMENTÁŘEPřidat komentář ⇑
