Španělsko - Andalusie
(únor 2018)
S Káťou jsme se rozhodli vyrazit v období jarních prázdnin někam na výlet. Jak už to tak bývá, výběr letenek se vzhledem k jejich pozdní koupi řídil dle počasí. Směr byl dán jasně: na jih, za teplem. Exotické destinace byly vzhledem k absenci pasu jednoho z cestujících neuskutečnitelné, Kanáry byly drahé, na Maltu letenky ve špatné dny, v Itálii mělo pršet, tak to Řecko?
Už mě to nebavilo, naklikal jsem tam Řecko, koupit, error. Co? Aha, limit na kartě. Tak jsem změnil limit, koukl znova na destinace.. no, a byla z toho Andalusie:)
Na jihu Španělska jsou krásný kopce se jménem Sierra Nevada. Touto dobou byly však pokryty slušnou dávkou sněhu, který nám do našeho plánu „výlet za teplem a za sluníčkem“ úplně nezapadal a tak jsme tohle pohoří vynechali. Naplánovaný krátký trek přes menší kopce začínající ve městečku Cómpeta bohužel neklapl, jelikož jsme se z letiště (Málaga) do Cómpety nepřesunuli za dvě hodiny, ale za jeden den.
První podpásovkou bylo zavřené obchodní centrum - „Vždyť je neděle, v neděli jsou obchody zavřené.“ - poučila nás trochu nechápavě paní uklízečka. Bomba k vařiči tedy nebyla, oheň určitě postačí. Pak jsme ale začali stopovat a to holt tentokrát úplně neklaplo. Namísto treku v horách jsme si zato prošli krásnou asfaltku bez jakýchkoli aut lemovanou rozkvetlými mandlonovníky a večer se uložili v olivovém háji. Ráno nás majitel tohoto sadu musel při uklízení a pálení suchých větví neustále překračovat. Můj malinký ohýnek pro uvaření čaje mu trnem v oku zrovna nebyl a jen se usmíval.
Směrem z kopců už stop funguje a tak zahajujeme prohlídku andaluské historie počínaje městem Granada, kterou jsme dobyli hned druhého dne. Všude zmiňovanou Alhambru jsme sice neprošli zevnitř, ale prvky arabské kultury šlo poznat i z vnějšku. Několikrát jsem byl Káťou o tomto architektonickém stylu důrazně poučen a dnes již vím, že se vyznačuje především jistým typem sloupků a oblouků. Dle mého názoru též palmami. Krásnou část města pak tvoří i čtvrť Albaicín se spoustou spletitých uliček.
Po jedné noci strávené v hostelu máváme zasněženým kopcům a busem putujeme za další historií do Córdoby. Je zde totiž nesmírně známá (jak mi bylo řečeno) Mezquita-Catedral de Córdoba, což je velká mešita přestavěná na kostel, kolem kterého jsou všude postavené zastřešené červeno-bílé sloupy. Bylo to zajímavé a rozhodně to stojí za návštěvu - zvlášť brzy ráno, kdy je vstup zdarma. Krom katedrály má Córdoba opravdu krásné centrum opět s těmi úzkými a pokroucenými uličkami, kde jsme si dali víno a tapas.
Tapas není speciální španělské jídlo, ale spíše styl, jakým se jídlo podává: Jsou to menší porce, někdy na styl předkrmů, všelijakých dobrot (kozí sýr, pršut) nebo třeba i polívka. Neobjednáte si jednu porci, ale hned několik a pak to s ostatními kombinujete. Většinou se takhle navíc najíte mnohem levněji, než když si dáte běžný hlavní chod. V Córdobě určitě můžeme doporučit levný leč velmi příjemný hostel Alcazar.
Třetí historickou zastávkou byla Sevilla, kam jsme se opět vypravili busem po jedné noci strávené v Córdobě. Sevilla má všude uličky a kostely a bez neustálého koukání do mapy jsem se hned začal ztrácet. Tentokrát jsme si zde dokonce už zaplatili vstup a koukli do dalšího obrovského kostela Cathedral de Sevilla - je to fakt velký a taky tam mají věž, na kterou vedou nekonečné schody. Pak tam byla hromada dalších věcí jako třeba velká houba na Plaza Mayor, Plaza de España, či ulice Calle Mateos Gago s hromadou malých hospůdek.
Jelikož jsme zpocení a udýchaní doběhli na jiné autobusové nádraží, tak nám ujel bus a do Cádizu jsme se dostali až po poledni. Tohle město leží vtipně na poloostrově, mají tam pláže a pak taky cestu přes moře na další poloostrov. Dál zase nějaké hrady, kostely a tak. Zrovna tam byl taky karneval, který ale začínal až večer, kdy jsme už však byli ve městě Tarifa, které je na úplném jihu Španělska. Směrem na jih z něj navíc trčí malý poloostrov, který je však oddělen ostnatým drátem a že prý to spadá pod armádu. Namísto pěkného turistického místa (kdo by nechtěl na jih Španělska?) tam mají několik rozpadlých a škaredých bunkrů, celkem škoda.
Večer jsme se vypravili na trek podél pobřeží, kde se nesmí spát a rozdělávat oheň, jenže my jsme šli po tmě a tu ceduli jsme zkrátka neviděli. Oheň bych nerozdělával, jenže na čem uvařit večeři, když jsme na začátku nesehnali ten plyn a teď už se to přece nevyplatí kupovat... Trek byl hezký a druhého dne jsme došli až do vesničky El Pelayo (20 km).
Pověst Gibraltaru mě nějakým způsobem úplně minula a zajímavosti o něm jsem zjistil den před odletem (že patří Velké Británii), při přestupu v Lisabonu (že tam jsou opice) a po průchodu hraniční kontrolou: Abyste se dostali dál, musíte napříč přejít ranvej. Když přistává nebo vzlítá letadlo, spustí se šraňky, lidi a auta počkají, letadlo přistane, šraňky jsou nahoru a lidi můžou opět přecházet. Hraniční kontrola byla vtipná, ale co víc, hned po výstupu z haly je zde jedna klasická červená telefonní budka a zastávka autobusu, kde staví klasické double-deckery. K dokonalosti chybí už jen jízda vlevo.
Většinu dne jsme strávili na kopci (Rock of Gibraltar), kde po nás opravdu lezli makakové. Při vstupu jeden - jééé! Pak další - pozor, nevyplaš ho! Pak další a víc a ještě jeden, co Kátě sřouboval vršek na flašce a mně pak z kapsy ukradl mapu. Je s nimi sranda. Krom makaků jsou tu parádní výhledy na přístav i na Afriku a též pěkné pěšinky, jako například Mediterranean Steps, které vřele doporučuji. Vstup do parku pro pěší: 1£. Spali jsme na lodi. Loď byla součástí dětského hřiště.
Poslední zastávkou před odletem byla soutěska u vesnice El Chorro, skrz kterou je natažena cesta Caminito del Rey. Ještě před pár lety kaňonem vedl z větší části rozpadlý chodník, v němž často zely díry skrz které mohl člověk pozorovat děsivou hloubku pod sebou. Někdy chyběl beton úplně a bylo nutné se procházet jen tak po zbytcích traverz trčících ze skály. Kolem naštěstí vedlo natažené lanko, kterým se dalo dojistit, a tak to tvořilo pěknou ferratu, ač ne úplně oficiální a vlastně spíše zakázanou. Dnes je nad zbytky staré cesty udělaná nová i se zábradlím, po které se prochází turisté ze všech koutů světa a mlátí se selfie tyčema. I když byly rezervace vyprodány asi na měsíc dopředu, pár míst tam mají naštěstí uchováno i pro náhodně příchozí a tak jsme ani nemuseli dlouho čekat a snad za nějakých €15 nás pustili dovnitř. Ač je to vlastně jen procházka po chodníku, tak výhledy na okolní skály i na řeku hluboko pod sebou stojí za to.
Kromě Caminita je tato oblast proslulá taky především díky těm všudypřítomným skalám, po kterých se dá určitě parádně lozit. Tomu též napovídá hospůdka u nádraží, která je zasypaná lezci a kde jsme potkali i dva Čechy a strávili dobrý večer u piva. Místo na spaní (skoro oficiální) je hned vedle cesty u přehrady:)
Výlet jsme zakončili v Malaze, kde jsme se vykoupali a při živé hudbě si dali poslední tapas i se sangríou.
- Historická centra měst jsou zajímavá, mně to vždy stačilo na jeden den. Vstupy do hlavních památek (Alhambra, Alcazar, ...) nejsou zrovna gratis, ale namísto památek mi kolikrát stačilo se náhodně potloukat hromadou úzkých a spletitých uliček, které mají to pravé kouzlo. Nicméně, abych tu historii úplně neodsoudil - ty katedrály vypadají zevnitř opravdu impozantně:)
- Hostely ve městech jsme hledali přes booking vždy po příjezdu či až večer, cena cca 20 euro.
- Doprava busem: 800 km, 3000 Kč/os
- Namísto hlavních chodů si dejte tapas - vyzkoušíte víc druhů jídla a ušetříte.
- Všude rostou pomeranče a nikdo je nejí! Klidně si dejte, není to zakázané. Jenom jsou strašně kyselé - proto je nikdo nejí.
- Z navštívených míst určitě doporučuji Gibraltar, 3-4 denní kolečko Granada-Córdoba-Sevilla a též El Chorro. Karneval v Cádizu jsme tentokrát úplně nestíhali, ale třeba příště.
Sdílejte článek:
KOMENTÁŘEPřidat komentář ⇑
