Cestování
   ...sbírka zážitků ze všech koutů světa (časem)

MNE-ALB-KOS-MKD-GRC-TUR-GEO - díl 3/3

(27.6.-26.8.2013)

Po deseti dnech o samotě překračuji hranice do Turecka, ve kterém se zrovna slaví Ramadán a pokračuji do obrovského Istanbulu, kde se na Taksim Square setkávám se setrou Klárou, dalšími dvěma spolucestujícími Aničkou a Kačkou a taky dalším couchsurferem Emim.

IstanbulMešity, bazar,...  ⇑

Už samotný příjezd do Istanbulu byl zajímavý. Asi hodinu jsme frčeli po dálnici a kolem pořád samé paneláky a sídliště. Pak jsem dojel na Otogar (autobusové parkoviště), přestoupil na další bus a další hodinu jel do centra. Autobus měl sice v jízdním řádu několik zastávek, ale nezastavoval na nich. Vždy pouze přibrzdil, někteří lidé vyskákali, jiní naskákali. Zastavil pouze jednou na zastávce u benzinky. Řidič autobusu vylezl, na tři minuty si odskočil do obchodu, poté se vrátil a jeli jsme dál.

Na náměstí Taksim u Geziparku, kde ještě před měsícem byly velké protesty především proti prezidentu Erdoganovi, je teď už naštěstí klid. Jen v rohu stojí zaparkované obrněné policejní vozy s těžkooděnci pro případ znovuvypuknutí protestů. Prohlížíme nejznámější istanbulské mešity jako je Aya Sofia a Modrá mešita, procházíme Grand Bazar a dokonce si i kupujeme večerní projížďku na lodi, která stála za to. Východní tržnice, většinou nazývané bazary, se od našich tržnic liší převážně v jedné věci. U nás každý prodává vše. Zde má však každý obchod pouze daný sortiment. Podobné obchody jsou navíc ještě vždy u sebe, čímž se vytvoří například ulička kde koupíte jenom šátky. Nebo jenom oříšky, prostěradla, kšiltovky... Nejlepší byl obchod, kde prodávali jen samé knoflíky.

Zajímavý byl taky výjezd z Istanbulu (busem směr Kapadokia). Na ucpané dálnici volně pobíhali lidi a prodávali řidičům chlazenou vodu, šátky, bonbóny i růže. Byla sranda je pozorovat. Řidič si vzal šátek, kolona se dala do pohybu a prodavač musel začít pěkně utíkat aby stihl dostat nějaké ty peníze.

KapadokieSkalní i podzemní města  ⇑

Kapadokie, toť úžasná oblast uprostřed Turecka posetá sopečnými vyvřelinami, v nichž se křesťané v 6.-8. století schovávali před nájezdníky. Krásná krajina a labyrinty, které si lze volně prolézat, ji na dokonalosti rozhodně neubírají. U městečka Göreme prolézáme narůžovělé skály se jménem Rose Valley a Holubím údolím se dostáváme pod skalní hrad tyčící se nad městem Uçhisar. Přesouváme se do Derinkuyu, kde se dříve příchozí Anička s Kačkou nechaly zlákat na čaj zdarma a majitel hospody nás posléze nechal přespat přes noc na zahrádce.

Vstup do podzemního města byl za 15TL (1TRY=9CZK, 2015) a rozhodně to stálo za to. Malinké chodbičky sahající několik pater pod zem, kde je dokonce místnost představující kostel. Doporučuji si vzít čelovky. V Kapadokii by šlo strávit určitě více než dva dny, my se však těšíme na hory a stopujeme směr pohoří Kaçkar, které je skoro u hranic s Gruzií.

KaçkarSkalní i podzemní města  ⇑

Rozdělujeme se na dvojice a doufáme v brzké shledání. S Klárou se nám povedlo stopnout kamion, který jede pře 300km správným směrem - paráda, říkáme si. Cestou zajíždíme kousek na kuřecí farmu, kde asi hodinu nakládají a vykládají kuřata. Po půl hodině jízdy náklaďáku chcípl motor a už nenastartoval. Od místa, kde jsme začali stopovat, jsme po dvou hodinách vzdálení asi 70km. Už nám zbývá pouhých osm set. Přestupujeme do nového, ještě většího náklaďáku a řítíme se směr Ezurum. Na rychlosti nám trochu ubírají kopce, do kterých, ač jsme na dálnici, se kamion šplhá asi čtyřicetikilometrovou rychlostí. Často si daky dáváme zastávky na benzinkách, kde se kamioňák potká s ostatními a každý si dá tak 5-10 tureckých čajíků. Cestou jsme taky z kanistrů doplňovali naftu. Prázdné kanistry pak letěly dolů do potoka a dál pokračujeme všichni s dobrým pocitem, že za sebou necháváme uklizené parkoviště.

Několika dalšími stopy se dostáváme do příjemného horského městečka Yusufeli, kde nakupujeme jídlo na čtyřdenní přechod hor k Černému moři. Zdárně se zde potkáváme s holkama a stopujeme posledních 60km do Heveku. Zastavili nám dva Rakušani, kterým dochází benzin a kteří chtějí jen do Barhalu, který je na půli cesty. Za kafíčko a sušenky se však nechali překecat a vezou nás ještě dál. Cestu nám zpestřily dva bagry kopající cestu. Jakmile nás bagristi spatřili, během 10 minut cestu uhladili a my mohli projet. Z Heveku pak už po svých míříme k hoře Kaçkar, měřící bezmála čtyři kilometry.

Spíme u jezera Denis Gölü v 3500 a kvůli odpoledním mrakům vyrážíme na vrchol hned brzy ráno. Před šestou vytřepávám z flašek led, vařím spícím princeznám snídani a za dokonale jasné oblohy stoupáme vzhůru. Cestu suťoviskem značí kamenní mužíci, místy je znát i pěšinka. Dle počtu a pozic mužíků na vrchol určitě nevede cesta jediná. Výhledy jsou parádní. Celý Kaçkar je totiž celkem jedinečný tím, že přehrazuje suchou pevninskou oblast Turecka od Černého moře. Kamenité pláně se tu zvolna mění v trávu a na severní straně hor i v lesy. Bohužel tam taky často prší. Hory přecházíme do Ayderu odkud pokračujeme do Ardeşenu, kde spíme na pobřeží moře pod palmami. Idylku zapadajícího slunce nám trošku ruší hluk z dálnice, kterou máme 15 metrů za hlavami.

SvanetieRozkvetlé louky pod ledovci  ⇑

Přejíždíme do Gruzie (საქართველო). Lidi na Turecko-Gruzínkých hranicích chovají se jako prvňáčci ve frontě na oběd. Diskrétní zónu u přepážky rozhodně neznají (nebo její hodnotu považují za zápornou) a opravdu drze předbíhají. V porovnání s Tureckem je zde jeden hlavní rozdíl a to ten, že se zde nepije čaj, nýbrž vodka. Taky zde mají šílené a na první pohled nesrozumitelné písmo. Dá se to však vcelku rychle naučit. Jeden večer trávíme v přímořském letovisku Batumi, kde spíme pod širákem v palmovém lese asi 50 metrů od pláže s diskotékou.

Oblast Svanetie je část Kavkazu, která je dokonalá tím, že rozkvetlé louky zde naprosto plynule přechází v ledovce a zasněžené velikány. Náš trek začínáme v Mestii, kde mimo jiné potkáváme několik skupinek Čechů. Plán je jasný: Mestia - Zhabeshi - Adishi - Ushguli - Lentechi. První hodinu pochodu v nádherné Svanetii trávíme nadáváním v zarostlém svahu. Cesta, hurá! Začíná pršet. Prší hodně a zarostlá pěšinka nám pocitu sucha moc nepřidává. Chtěli jsme dojít k přístřešku. Z přístřešku se vyklubala kaplička. Bači s krávami se ptám:

Tak jsme ho následovali. Svoji večeři jsme si uvařit ani nestihli a už nám servírovali chlebové placky a domácí chačapuri (výborné těsto se sýrem). Nabídl jsem výměnou domácí slivovici - velice špatný tah. Vytáhli svoji čaču (destilát, převážně z hroznů) a už to bylo. Prý aby Bog dal zdarovije třem krasivajim děvočkám, mužíkovi, raditělům a taky se pilo na Gruzii, na Česko, Brazílii, Argentinu,... Dobré to bylo, ale bylo toho moc.

V pláštěnkách procházíme vesničnou Zhabeshi, vylézáme kopec a pak slézáme do krásné osady Adishi. Dalšího dne ráno přestalo pršet a už nezačalo. Užíváme si krásných výhledů na zasněžené kopce. Přes Iprali pak pokračujeme do vesničky Ushguli, která je i zapsána na seznamu UNESCO. Právem, mohu říct. Točí se tu Kozel.

Poslední část treku jdeme po hřebínku směr Mami. Celý den mrholí, krásná pěšinka posléze mizí a zůstává po ní jen příkrý svah s množstvím potoků. Už s čelovkami scházíme k lesu, kde by měla být chatička. Značku jsme tu ztratili, máme jen vyšlapanou pěšinku, která se pořád čím dál víc větví. Všechny odbočky navíc vedou prudkým svahem do lesa, kde se ztrácí v houští. Před jedenáctou to vzdáváme a stanujeme v příkrém svahu.

Chatičku jsme našli druhého dne po dvou kilometrech kdesi v lesích, navíc vyhořelou. Je na ní značka, kolem vychozené pěšinky. Do údolí však bohužel žádná pěšinka nevede. Scházíme tedy nazdařbůh zarostlým lesem - kopřivy, ostružiny, skály. Po tříhodinovém sestupu nacházíme cestu a na ní značku. Záhada.

VardzieSkalní město ~ 1/100 Kapadokie  ⇑

Dále se přesouváme do Vardzie se zastávkami v lázeňském městě Borjobmi a v Akhaltsikhe, kde mají pěkný hrad. Ve Vardzii (úplně na jihu Gruzie u arménských hranic) mají skalní město podobné těm v Kapadokii, kde se taky schovávali křesťané před nájezdníky. Za studentskou cenu 1GEL=10CZK (2015) městečko ve skále prolézáme. Je to pěkné, ale na Kapadokii to nemá.

Opouštíme zde Aničku s Kačkou, které míří do Kutaisi na letadlo a sami stopujeme opět na sever do hor ke Kazbegu. Stopli jsme dva borce s dodávkou plnou bonbónů. Jedou stejným směrem skoro až do Tbilisi, tak jedeme s nima a cestou prodáváme bonbóny. Lidé smlouvájí, oni se však moc nedají a tak na sebe často křičí a rozhazují rukama, nakonec se ale dohodnou a s úsměvem si zamávají. Vystupujeme kousek před Tbilisi (v Manglisi) a chceme jít někam k lesu přespat.

Nakonec nám byla domluvena policejní eskorta, která nás zavezla do parku v centru města vedle policejní stanice. Tady je prý bezpečno.

KazbegVyhaslá pětitisícová sopka na Kavkaze  ⇑

Se zastávkou v Tbilisi stopujeme až pod Kazbeg (5047) - třetí nejvyšší horu Gruzie, sedmou nejvyšší horu Kavkazu. V okolní krajině je to opravdu pěkná dominanta. Neplánujeme vyjít nahoru, ale chceme se podívat blíž, tak stoupáme vzhůru. Rostoucí výška funguje jako síto, které filtruje turisty v podpatcích, polobotkách, turisty s klobouky a malými batůžky a propouští pouze ty s dobrým vybavením. Klára ve svých děravých a rozpadlých botaskách nedopatřením proklouzla i přes ledovec, kde si jiné skupiny obouvali s guidy mačky. Spíme u chaty Betlemi Hut, která slouží jako takový basecamp pro dobyvatele Kazbegu (10GEL za stan).

Celou noc nás probouzí skupinky lidí vyrážející na vrchol. Já vstávám chvíli před šestou a za stále dost velké zimy jim jdu bez snídaně v patách s čokoládovou tyčinkou v kapse. Voda mi přes noc zmrzla. Svižným tempem jdu, ruce si dechem zahřívám, po hodině přicházím k ledovci, na nemž vidím nějaké postavy. Jsou to otroci - na nohách mají těžké okovy, jsou spoutáni lany, jdou pomalu a musí na slovo poslouchat jejich pána, jinak tu prý zahynou. Krom nich předbíhám prašanem dalších několik skupinek lidí, kteří vetšinou vstávali kolem třetí. V 8:20 se dostávám kousek od takového kuloáru, kterým se stoupá na vrchol. Už je tu kam spadnout a navíc mi strašně mrznou uši a ruce. Mačky nebo nesmeky by se určitě hodily. Rukavice a čepice taky. Možná i kapka vody. Otáčím to tedy, sbíhám prašanem a míjím otroky plazící se vzhůru. Počasí jim však přeje, třeba to do tmy na vrchol stihnou.

Po Kazbegu jsme si vymysleli trek vedoucí z vesničky Juta přes jezera Abodelauri lakes, vesnici Roshka na cestu vedoucí ze Shatili do Tbilisi. V Jute jsme potkali dva Gruzínce, kteří potřebovali kvůli rodičům slečny nějaké společníky alespoň do fotek, tak táboříme s nimi. Přišli za námi nějací další, místní Gruzínci, kteří zrovna oslavovali narozeniny kamaráda, tak jsme byli zváni též. U přípitků jsme si vyslechli tradiční dlouhé gruzínské proslovy a dostali jsme hromady jídla. Prý zde považují hosta za posla od boha a taky se k němu tak chovají. Přes Chaukhi Pass (3330) jdeme ke třem velice populárním (alespoň pro Gruzínce) jezírkům Abodelauri lakes. Krom třech jezírek, celkem pěkné krajiny a hromady stanujících Gruzínců tu toho až tak moc není. Oproti Svanetii jsou zde hory mnohem více skalnatější a louky často nahradily suťoviska.

SignagiEto je moj dom!  ⇑

Zbývá nám ještě trochu času do odletu tak se vydáváme na východ Gruzie do Signagi (Ⴑირნარი). Cestou jsme se svezli i taxikem, který ani nechtěl žádné peníze. Signagi je krásné městečko s historickým centrem položené vysoko nad plackou rozkládající se směrem na východ do Ázerbajdžánu.

Z dalšího stopnutého taxiku, v němž jezdí po Gruzii Rakušan a prodává vinařstvím kousky pralesů výměnou za zelenou značku, vysedáme kousek před Tbilisi a chceme jít shánět vodu. Zeptali jsme se na ni, jeden děda řekl, že máme sednout do auta, že nás k ní zaveze. Minuli jsme studnu s pumpou a vyjeli z vesnice. „Kam jedeme?“ „Ku mňa domov!“ - tak uvidíme. Vjeli jsme do polí, chvíli si to drandili po polňačce až jsme zastavili u chatrného přístřešku z větví a plachet. „Eto je moj dom! Zděs paladka nitreba!“ Zmizel v poli a po chvíli přinesl meloun. Koukáme na to dost vyjeveně - všude hromady odpadků a prachu, kolem samé pole. Děda s dobrým pocitem odjel. Odejít, či zůstat? Naštěstí začalo pršet a to naše rozhodování ulehčilo. Uklidili jsme tam a nebylo to tak špatné. Ráno děda přijel, přivezl bonbóny, colu a minerálku.

V hlavním městě Gruzie - Tbilisi ještě procházíme krásné centrum, nakupujeme chačapuri a přesouváme se na letiště. Odtud přes Istanbul do Budapešti, žlutým busem do Brna a pak domů do Šumperka. Teda - do toho Brna se mi to povedlo. Tam jsem si to však rozmyslel, přebalil batoh a odjel ještě na Slovensko do Nízkých Tater za skupinkou biologů čímž jsem uzavřel svoje šedesátidenní putování.