Mallorka 2017

„S využitím svátků 1. a 8. května je 10 dnů volna versus 4 dny dovolené. Pojedeme do Maroka!“

V pátek 28. 4. večer v hospodě:

„Do Maroka je to pořád drahý, to asi neklapne...“
„Hele, Kypr za 550 z Berlína!“
„Co na Kypru? Hmm.. počasí dobrý, nějaký kopce tam jsou.. ale jo.“
„Tak ne, už to zmizelo.“
„Gruzie či Írán? Je to trošku dražší, ale šlo by to..“
„Island, hmm, levný, ...ale je tam kosa.“
„Tak co, koupíme to na Mallorku? Ale je to až od úterý, odlet z Lipska.“
„Asi jo.. Hele, Kanáry! Ale pitomej ostrov...“
„I kdybychom přejeli na ten druhý trajektem.. já už tam byla 3x..“
„Ok, tak asi ta Mallorca. Počky, tys už to koupil?“

Jeden z největších plácků v okolí. O půlnoci se to hledá zkrátka špatně.

Povolená váha 8 kilo, výška zavazadla max 55 cm. O víkendu jsem tedy koupil nový batoh (kvůli velikosti), nakoupil oříšky, chia semínka, goji, usušil maso (že aby to na váhu mělo co nejvíc kalorií), odložil fajnovou karimatku a místo ní sbalil sto-gramovou alumatku. Stan neberem, má být krásně. Peťa má navíc nepromokavou plachtu. Dvoje ponožky, dvě trička, jedna mikina, na bundu kašlu. Vařič je zbytečný, vždyť je tam tráva, ne?

Ovce a ovčátka

Hodinu před odjezdem busu kupuji ještě půlkilový spacák od Huskyho (extrém +2°C) a vyrážíme. Bus z Florence, letadlo (přílet do Palmy ve 20:15), rychle na bus do centra, poklusem na další bus do Pollency a o půl jedenáctý večer vyrážíme do hor.

„Hele, tady podle tý mapy vede údolím cesta, ale to bude nuda. Co kdybychom to šmikli po hřebeni?“ „Jo, to zní dobře.“

Znělo možná, vypadalo to hůř. Po chvilce nás uvítala brána s nápisem „Camino particular“ a když jsme ji překonali tak následoval ostnatý plot s cedulí „Prohibido el paso“. S čelovkami jsme se tedy asi na další dvě hodiny ponořili do trnitého křoví, kamenů a řezavé trávy. „Hmm, v tomto týmu tří lidí majících rádi všemožné adventure race to asi jinak dopadnout nemohlo.. Ale hned od začátku výletu? Na Mallorce? A já že se jdem válet na pláž..“

Cesta, zrovna na GR 221

Další dny však byly naštěstí (až na pár velmi podobných výjimek) lepší, jelikož jsme začali chodit po cestách. Postup byl znatelně snažší a rychlejší. Napříč celým hlavním pohořím Mallorky vede cesta označovaná GR 221 (asi 130 km), která je dobře značená a jsou na ní i chatičky (refuge), kde se dá za jistý poplatek přespat. My se jí celkem dobře vyhýbali a hledali „cesty“ bez turistů. Teď to bylo ještě v pohodě, ale v létě je ta cesta jimi asi dobře obsypaná.

Letadla. Peťa ve spod je zkrátka nejsilnější chlap.

Nejvyšší vrchol Mallorky Puig Major (1436) má obsazený armáda, tak jsme vylezli na druhý nejvyšší Puig de Massanella (1364). I odtud jde vidět krásně celý ostrov, všude dokola jen moře. V dálce pak sousední Menorca. V noci bylo v jedenáctistech metrech +4°C, což bylo ještě celé dva stupně nad extrémem mého spacáku, takže pohoda. Z oblečení jsem si neoblíkl pouze plavky.

Antický chrám ve vesničce Garni.

Při sestupu z vrcholu jsme to pak u nádrže Gorg Blau střihli kolem vodního kanálu směrem ke kaňonu Torrent de Parells - boží, musím říct! Na začátku je cedule informující o náročnosti treku (pevná obuv, dejte někomu vědět kam jdete, dostatek jídla, pití, zkontrolujte počasí, nejlépe tam jděte s průvodcem). Až tak náročné to asi nebylo (4 hodiny od vrchní cesty až k moři), ale věřím, že pro klasické plážové turisty to může být dobrý záhul. Je tam hromada prolízání, soukání se mezi kameny (zvlášť když člověk nejde po značené cestě) a nad hlavami stametrové skály. V jednu chvíli má soutěska na šířku jen pár metrů, pak se rozšiřuje, přibývá turistů, jenž nakoukli z opačné strany, a končí pláží u moře. Kolem jsou parádní skály na lezení a skákání do vody (moderně známé též jako Deep Water Soloing).

Z Pollency jsme tedy přes Lluc, Massanellu, Torrent de Parells, Fornalutx, Sóller došli do městečka Deia. Chtěli jsme pokračovat dál do Valldemossy, ale Peťa předposlední den při prozkoumávání útesů šlápl na ježka (mořského), tak jsme seděli na pláži (Cala Deia) a šťourali se mu jehlou v noze.

Voda v horách celkem je, ale že by člověk každou chvíli přeskakoval potok se říci úplně nedá. Vždy kolem odpoledne jsme nabrali 3 litry na osobu a stačilo nám to i na večeři a snídani. Problém jsme trošku měli s jídlem, které jsme chtěli dokoupit hned druhý den. Pekárna u klášteru LLuc však zavřela už v jednu odpoledne, do hospody se nám nechtělo - „Vždyť ještě něco máme..“ - a tak to bylo i třetí a čtvrtý den. Že bychom se s těmi osmi kily na zádech z nichž jen malá část tvořila jídlo zrovna přežírali úplná pravda nebyla, ale kilo sušeného masa dodávalo dostatek energie. O to víc jsme si pak vychutnali návštěvu restaurace Es Vergeret, kde jsme vyzkoušeli typické španělské jídlo paella. Ač drahé, tak výborné. Jo, a taky všude pěstují pomeranče, zralé už začátkem května! Někde jsou tak, jak bych to řek, skoro na dosah ruky :D

Půlnoc na pobřeží Mallorky

Sdílejte článek:


KOMENTÁŘEPřidat komentář  


*





 
 

Nejčtenější články

Náhodný článek

MNE-ALB-KOS-MKD-GRC-TUR-GEO - 3. díl
Třetí díl dvouměsíčního putování přes státy balkánské Černou Horu, Albánii, Kosovo, Makedonii, Řecko a také Turecko do Gruzie. V Istanbulu jsem se potkal se třemi slečnami a přes Kapadokii a Kačkar jsme přejeli do Gruzie a projezdili ji křížem krážem.

Čti více...

O autorovi

pix

Jak možná z obsahu článků plyne, nejsem zrovna ten typ člověka který si potrpí na multi-hvězdičkových hotelech, každodenní horké sprše či snídani připravené obsluhou.... Čti více...