Makedonie
(červenec 2017)
Terka s Martinem putují měsíc po Balkáně, jelikož sehnali zpáteční letenku Milán-Tirana za €1. Ve třech (Káťa, Farky, já) jsme se dohodli, že je navštívíme v Albánii. Avšak - letenky či veškerá jiná doprava do Albánie byla drahá, zdlouhavá či složitá (přímý vlakový spoj Praha-Bar, kterým jsme jeli před pár lety, nejezdí?) a tak jsme po pár hodinách dumání koupili letenky Budapešť-Skopje + Skopje-Bělehrad-Vídeň.
Trasa našeho přechodu po horách. GPX soubor ke stažení zde.
Po úspěšném výletu na Mallorku jsme se rozhodli vyrazit opět jen s příručními zavazadly - své karty jsme vsadili na batohy Osprey (30-40l) a zatím můžu jen doporučit. Počasí má být pěkné, můj návrh ušetřit váhu a nebrat stan však neprošel. Alespoň jsem doma prosíravě nechal pláštěnku.
Let s WizzAir proběhl v pohodě - byli jsme připraveni oblíknout se do spacáků, avšak kontrola velikosti zavazadel naštěstí neproběhla. Ve Skopje kupujeme jídlo a plynovou bombu (obchod outdoor.mk) a přesouváme se do Tetova a následně na Popovu Šapku (taxi €10).
Kvůli ušetření místa i váhy nechali jsme doma nafukovačky a vyrazili jen s malinkatými alumatkami. Kátě se však nudná stříbrná nelíbila a tak ji nechala někde v autobuse... V Tetovu jsme pak sehnali novou, rozhodně mnohem hezčí!
Z lyžařského střediska jsme k večeru vyrazili na šestidenní přechod hor: V rukách tašky s jídlem, ale na zádech malinkaté batůžky! Káťa na něm měla navíc připevněnu smotanou karimatku (120x180cm), jež se svou velikostí batoh trošku zakrývala. Večer se se zapadajícím sluncem a klesající teplotou v 1800 m.n.m. proklínáme, že jsme přeci jen nepřibalili teplé spacáky - holt málo místa. Jinak těch 30l vážně stačí :D
Krásné počasí, nikde ani človíčka, trajdáme si cestou necestou, po vrstevnici obcházíme Titův Vrch (Титов Врв) a pak míříme dále směrem na Koráb, nejvyšší to vrchol Makedonie a Albánie (2764).
Mraky se během dne dle správné (tj. aktualizované a ne týden staré) předpovědi kupí a kupí, v dálce hřmí. Spěšně sbíháme ze hřebínku a zaléháváme do ďolíku. Vzhledem k absenci mého pršipláště v batohu jsem během pár chvil pěkně promočený. Všude kolem nás práskají blesky, na hlavy nám bubnují kroupy a my se klepeme zimou. Několikrát to přestalo, několikrát se bouřka vrátila. Značnou část jsme přečkali ve stanu a večer ještě asi hodinku popošli skrze všechnu tu mokrou trávu způsobující vtipné čvachtání v botách.
Dalšího dne přecházíme v sedle hranici do Kosova a koukáme na krásnou Šar Planinu - travnaté kopečky se táhnou na všechny strany a v dálce jde vidět masiv Korábu. Příjemná procházka mezi stády ovcí, psi na nás byli tentokrát hodní a my na ně za odměnu nehodili ani šutr. Procházíme kolem opuštěné makedonsko-kosovské hranice, následující den přes hřebínek s vysílačem do dalšího údolí, z něhož započínáme 1400m vysoký výšlap na Koráb. Nacházíme zde první turisty.
Projevila se mi zde nějaká alergie snad na nedostatek pohybu či co a celý den mi na rozkvetlých svazích slzely oči. Káťu trošku pobolívala záda, Farky byl v pohodě. Když už to vypadalo, že vylezeme na Koráb ještě se zapadajícím sluncem, objevili jsme ve výšce cca 2400 krásné vypasené místo i s vodou. Farky náš stav shrnul větou „Hmm, tebe bolí záda, ty hovno vidíš, zůstáváme tu.“ - a bylo. A bylo dobře:)
Chvíli po páté vařím vločky a v šest už ukrajujeme poslední výškové metry Korábu. I přes stálý silný opar si pak na vrcholu užíváme výhledy a plánujeme další cestu směrem na Debar. Máme jen mapy.cz v mobilu, tam sice není na hřebeni nic značeného, ale nějaká cesta tam vést musí, ne?
První kopec obcházíme spodem, pak suťoviskem do sedla a po značené cestě na vrchol - na Malý Koráb. Cesta zde bohužel končí a dál jsou jen skály. Točíme to tedy a scházíme do údolí na druhou stranu hřebene a pak opět vzhůru. Další sedlo, na další kopec a tam zas jen skály. Postup po hřebeni vzdáváme a scházíme údolím do osady Žužň (Жужнь).
Pěšinka, která celou dobu příjemně klesala údolím najednou začíná stoupat vysoko do svahu, kam se nám vůbec nechce. Kolem potoka něco vést musí, žejo?! Aneb druhá úplně stejná chyba v jednom dni... Sestupujeme k potoku a střídavě vyschlým korytem se pomalu přibližujeme k civilizaci. Skákání z kamene na kámen byla sranda až do chvíle, než se před námi objevila soutěska a my se museli prodírat zarostlým svahem vzhůru a pak zase dolů. Tento náročný postup se několikrát opakoval - 3x jsme našli a 3x ztratili cestu, ale ještě před devátou večer jsme náročný pochod (20km, ↑1300m, ↓2400m) zakončili u ohýnku.
Dalším programem byl Ohrid, kde jsme si dopřáli zasloužený odpočinek, pivo a jídlo. Krása, paráda a dokonalost:)
Byl jsem zvědav, jak hodně se město změnilo od mé předchozí návštěvy (před 4 lety). A byl jsem potěšen - skoro vůbec! Když člověk nejde do těch nejluxusnějších restaurací tak jsou ceny příznivé, kopeček zmrzliny lze nalézt stále v přepočtu za 4 Kč, nocleh €5/os. K tomu čisté jezero s teplou vodou a ucházející pivo Skopsko. Nelze si na ten život příliš ztěžovat...
Následující zastávkou byl klášter Treskavec u města Prilep. Zde jsem naopak doufal, že se změnil, jelikož před 5 lety vyhořel a pak ho začali opravovat. Bohužel, nezměnil se příliš. Dělníci se sice snaží, ale od slibované veřejné ubytovny to má ještě daleko. Úžasná krajina s takovým pouštním rázem zůstala však stále parádní a dvouhodinový výlet ke klášteru určitě stojí za to. Východ slunce sledovaný z kopce Zlamojerje (Зламоэрэ) je pak odměnou za brzké vstávání.
Busem jsme se přesunuli na vagzál do Skopje a odtud hledali spoj ve směru Sveta Petka. Po vyluštění makedonského jízdního řádu jsme se šli zeptat na lístky. Bylo nám řečeno něco ve smyslu: „To musíte mít čipovou kartu. Počkejte na autobus a zeptejte se řidiče, jestli má jízdenky. No, a když nemá, tak nemá;)“ - to šibalské zamrkání opravdu stálo za to. Po příjezdu autobusu stalo se, jak bylo řečeno - řidič jízdenky neměl a tak jsme jeli (snad) oficiálně zadarmo asi 20km do hor.
Druhého dne sestupujeme k řece Treska do kaňonu Matka. Cestou je krásný kostelíček Sv. Nikola, kaňon je pak taky úžasný. Vysoké bílé skály a mezi nimi průzračná ledová voda. K restauraci na druhé straně nás převezl přívoz. Po dvou pivech jsme do lodičky nasedli znovu a nechali se zavést k pár kilometrů vzdálené jeskyni.
Dlouho jsme se snažili vysvětlit makedonsky a albánsky mluvícímu taxikáři, že chceme zavést k akvaduktu, který leží nedaleko centra Skopje. Po nějaké době to vzdal a nechal se námi navigovat na dané místo. Shlédnutí starého a rozpadajícího se akvaduktu lze doporučit jakožto zpestření dne, když ve Skopje přebývá čas. Stavba je to zajímavá a je zvláštní, že místní o ni skoro nevědí. Všude v okolí je však pěkný nepořádek, či spíše smetiště.
Večer se u piva a večeře snažíme naučit Mariáš, ale po nějaké době necháváme karty na stole a v rukách nám zůstává jen to pivo (zde lze doporučit The first microbrewery in Macedonia). Navíc se nám povedlo konečně potkat i s Terkou a Martinem, tak to byl příjemný a dlouhý večer.
Cestu do Vídně jsem si užil následovně: Na záchod, do letadla, honem na záchod, pauza, bude odlet - na záchod, do letadla, drž to vole..., přistání, rychle na záchod,... aneb hromada jídla a piva po několika dnech pytlíkové stravy mi asi neudělalo dobře.
Jíst a pít se má střídmě, to nezvládám a jsem si toho vědom :D.
Ve Vídni jsme zamávali Kátě mířící zpět do Prahy a s Farkym jsme si ještě zajeli autobusem do Košic Hance a Rasťovi na svatbu - zde je pro zájemce video:)
Sdílejte článek:
KOMENTÁŘEPřidat komentář ⇑
